Chlapec

29. září 2013 v 8:10 | Tulačka |  Archiv
Sbírka: Cesta za zradou
Doba: Středověké fantasy
Žánr: Fantasy, dobrodružné, drama

Cesta za zradou

část II
- Chlapec

PROLOG:
"Dnes určitě přijde. Vím to," proneslo malé děvčátko a přitom mělo plná ústa připáleného chleba se solí. Tetička nikdy neovládala vaření či pečení v domácnosti. Mít obě ruce levé bylo v této rodině dědičné.
"Jak si tím můžeš být tolik jistá?" Optala se černovlasého děvčátka korpuletní žena, sedící na druhé straně stolu.
"Prostě to cítím ve svých magických prstech!" Vyhrkla dívenka a přitom po stole rozprskla spršku
rozžvýkaného chleba.
"Ty žádné magické prsty nemáš," řekla žena nepřijatelným tónem.
"To říkáš jen proto, že mého otce nemáš ráda,"
"Raději rychle dojez, ať se můžeme dát hnedle do práce...,"
"Ne, musím jít do vsi!" Vykřikla dívka a odložila chléb na stůl.
"Počkej!" Řekla žena, ale než se s celou svou váhou zvedla ze židle dívka hbitě vyskočila a vyběhla ze světničky ven do brzkého rána.
"Vrať se, ty kůže jedna lenivá!" Křičela její teta, když se vyvalila ze židle.
"Nezlob se tetičko. Po obědě jsem zpět i s dopisem!" Ječela dívka na tetičku. Až doběhne do vsi určitě tam na ní bude čekat dopis od otce, v němž jí bude přát vše nejlepší k narozeninám. K narozeninám, na které si nikdo raději už ani nechce vzpomenout.

***

Nikdy nepřišel…, nikdy ho nenapsal. A nikdy ho možná ani nezačal psát. Každý narozeniny jsem čekala na dopis, který nikdy neexistoval. Říkala si v duchu dívčina, když si cpala postříbřenou zlatou minci od Anthonyho, do kapsáře. Vlastně se cítila trochu hloupě, když si pod Anthonyho zkoumavým pohledem minci ponechala. Připadala si jako chudý žebrák přijímající almužnou. Její tetka by s tím určitě nesouhlasila.
Ještě jednou se otočila zpět k velké městské bráně a pohlédla na zmenšující se postavu, která stála nyní po její pravé ruce. Zdálo se jí, že jí voják pohled opětuje, ale nemohla to vědět jistě. Z té dálky to nepoznala.
Nuže, kam že to říkal, že má zahnout? Nebo má jít pořád rovně po hlavní ulici? Vlastně ano, musí jít přece pořád rovně, ne? Zahnout až teď, do téhle ulice vpravo. Do ulice, která je krásně osvětlená lampami s nikdy neskomírajícími svícemi. Určitě je každý počínající soumrak rozdmýchávají lampáři svýma magickýma rukama. Možná proto nikdy nezhasnou.
I přes dávno započnutou noc byla ulice plná kočárů, mladých mužů doprovázejících své dámy nebo kolemjdoucích lidí, kteří možná mířili z práce domů za svou rodinou. Ruch hlavního města byl v celku překvapující, protože ve vesničce Cecillity, kde Kallipsa žila, to takto nikdy nevypadalo. Byl to velký nezvyk.
Raději přidala do kroku a v duchu se stále snažila opakovat si kudy má dál pokračovat. Určitě má jít přes tři odbočky rovně a následně opět zahnout doleva. Pak znovu zahnout do tmavé ulice, která ústí až k hostinci, kde má v klidu a v teplu přespat noc.
"Nože! Brousím nože!"
"Ryby! Dušené na klacku!"
"Jablka v karamelu! Sladké pokušení! Jen za jeden groš!" Hulákali do dívčiných myšlenek obchodníci, kteří se dokonce i rozhodli jí nějaké jídlo a hlouposti vnucovat.
"Kloboučky slečno, krásné kloboučky k zušlechtění vaší hlavy…," zařval jí do ucha další postarší obchodník, který se jí snažil vnutit jeden obyčejný látkový klobouk.
"Ne, já nic nechci. Děkuji."
"Ale slečno, jen pár grošů. To vás neutrhne."
"Já ale opravdu nic nechci," bránila se dál Kallipsa a přitom pokračovala stále vpřed.
"Jenom jeden klobouk, slečno. Nebuďte škrt. Musím z něčeho živit rodinu," mrmlal uraženě potulný obchodník a stále podstrkoval dívce pod nos světlý klobouk.
"Já opravdu nechci vaše klobouky. Je mi líto. Navíc už musím zahnout tady do leva," řekla tentokrát mrzutým tónem Kall.
"Jste si jista?" Zeptal se trochu nejistě obchodník.
"Ovšemže jsem si jistá, že váš klobouk nechci…," odpověděla černovláska a rychle zahnula doleva, aby už nemusela poslouchat nepříjemné vnucování klobouku. Zahnula do tmavé uličky, kde sem tam svítilo pár lamp. Nesvítili nijak jasně a dokonce se zdálo, že některé pomalu dohořívají.
"...sem se...ptal," zamrmlal ještě něco do jejích zad obchodník a raději se od tmavé ulice odvrátil.
Dívka se mezitím už těšila do teplé postele a tak nevěnovala obchodníkovu mrmlání žádnou velkou pozornost. Kráčela dál vpřed tmavou uličkou, která se začínala po chvíli zužovat. Světla rychleji ubývala a některé svíce dokonce pozhasínali pod tíhou hustého rozpuštěného vosku. Určitě se každým okamžikem blíží k hostinci a již brzy se bude choulit v teplé a voňavé posteli i se zasyceným žaludkem.
Stále kráčela vpřed a lidí, z dělnických rodin, postupně ubývalo a přibývali spíše lidé z nižších vrstev. Kolem se toulalo více dětí v otrhanějších šatech a mhouřily oči do tmy. Jakoby něco očekávali. Možná, čekali na rodiče či další přátele, se kterými by si mohly začít hrát.
"Almužnou slečinko...," zasyčel najednou nějaký postarší muž a pověsil se dívce na ruku svými špinavými prackami. Muž byl plešatý, bezzubý a měl dlouhý plnovous plný špíny a zbytků jídla.
"Malou almužničku," zakňučela další žena a vrhla se dívce hystericky k nohám.
"Já nemám peníze!" Vyhrkla Kallipsa, protože při pomyšlení, že by dala jeden zlaťák někomu z nich, jí bledly tváře. Setřásla lítostivě muže a překročila ušpiněnou poníženou ženu. "Já hm..., promiňte," řekne ještě a rychlým krokem se rozešla vpřed. Někde tady přece jen ten hostinec musí být. Určitě ano! Říkala si a s rostoucí panikou se nespokojeně rozhlížela po tmavé ulici.
"Hledáš něco?" Ozval se hlas dospívajícího chlapce.
"Cože?" Zeptala se černovláska a otočila svůj pohled k otrhanému mladíkovi, který stál přímo za ní. Kdy se k ní stihl tak nenápadně přiblížit?
"Za pár grošů ti řeknu kde je to, co hledáš," zamrmlal hoch a usmál se na ní.
"Je mi líto, ale já nic nehledám," odvětila mu Kallipsa a prohlédla si chlapce svým nejistým okem. Mladík byl téměř stejně vysoký jako ona sama. Měl kudrnaté, husté, tmavě hnědé vlasy, které zakrývaly jeho vyšší čelo plné podlitin a nejedné jizvy. Tmavé husté obočí, které se klenulo nad čokoládovýma lstivýma očima, bylo zdobené dlouhou měsícovitou jizvou. Jeho nos byl mírně zahnutý a širší. Pod tímto nosem rašilo mírné chmýří, které připomínalo vousy, a pak následovaly úzké rty s hrubým úsměvem. Chlapec mohl být o něco mladší než Kallipsa. Možná byl stejně starý, ale více než jí mu jistě nebylo.
"Vážně ne? Vypadáš hodně ztraceně," pokračoval dál a více přiblížil svůj obličej k jejímu. Díky tomu si dívka všimne dalších podlitin na obličeji. Žít v této ulici zřejmě nebylo nic růžového.
"Vážně ne," řekla Kallipsa tentokrát až příliš moc ostře. Mladík protáhl obličej a se znechuceným výrazem se protáhl kolem ní, aby se jí následně mohl ztratit z dohledu.
Raději se rozhodla dál myslet na smysl její cesty.
Asi jsem někde zahnula špatně, pomyslela si a rozhlédla se kolem sebe po ulici. Možná bych se měla vrátit zpátky, abych mohla znovu zkusit pokračovat z hlavní ulice. Otočila se zpátky do ulice a vracela se směrem k hlavní cestě. Nebo v to alespoň doufala. Bohužel, v tomto obrovitém městě už dávno ztratila pojem o tom kde se nachází. Kráčela dál špinavou ulicí a raději klopila oči k zemi. Nebylo moc chytré pohlížet do vyhladovělých a dychtivých očí žebráků. Stejně tak jako nebylo moc těžké dovtípit se, že se nachází v chudé nevolnické čtvrti. Nebude dobré se na tomto místě držet příliš dlouho. Hlavně když už sotva plete nohama.
Hlasitě zazývala a na okamžik zvedla pohled ze země, aby mohla pohlédnout do očí škemrajích a zubožených žebráků. Do očí jí hned udeřil mladík, který rychlým krokem mířil pryč s občasným ohlédnutím za svá záda. Jak velmi podezřelé...
Kallipsa přidala do kroku a opatrně, snažíc se působit nenápadně, jej následovala. Třeba jí vyvede ven z tohoto labyrintu a ona se tak bude moc dostat k hlavní ulici a zeptat se na ulici. A možná tam dorazí dřív než jí tady, na tomto špinavém místě, někdo podřízne.
Zabočila doprava a následovala mladíka do užších a užších uliček. Neustále se za sebe ohlížel a tvářil se více a více nenápadně. Kdoví, jestli si všiml roztodivné černovlásky, která jej pronásledovala. Po chvíli ale dívka začala pochybovat o tom, zdali mladý muž vážně míří k hlavní ulici. Možná jeho cesta míří úplně opačným směrem.
Znovu zahnul doprava. Kall zahnula hned za ním.
"Rozmyslela sis to princezno?" Ozval se hrubě mladíkův hlas a následně s Kallipsou mrštil o zeď, aby jí mohl v mžiku znehybnit. Dívka hlasitě zasténala, když zády narazila do tvrdé a špatně opracované kamenné zdi. Pohlédla do tváře útočníka a ani jí nepřekvapilo, že se jednalo o mladíka, který se jí snažil předtím vnutit svou pomoc. Na to, že byl stejně drobný jako ona, měl docela sílu.
"To máš ale smůlu, protože teď už se mi nechce být za toho dobrého," zasyčel a dýchl jí do obličeje svůj nakyslý dech.
"Nech mě být!" Vykřikla dívka a chtěla se bránit nohama, které měla zatím ještě volné. Mladík jí moc šancí k obraně nehodlal dát. Přitiskl jí celým svým tělem ke zdi a nechtěl jí nechat žádný prostor k pohybu. Zřejmě se bál, že by mohla svou nohou zasáhnout jeho citlivé místo.
"Jen si křič. Tady ti stejně nikdo nepomůže," řekl mladík svým hrubým hlasem a slizce se usmál. Přiblížil svůj obličej blíže k jejímu a znovu jí ochromil svým neetickým chováním.
"Vypadáš jak čarodějka. Divím se, že tě ještě nikdo neupálil," zavrčel a znovu k dívce vyslal nepříjemný zápach z úst. Když hoch domluvil pocítila jak se mu zvedají kalhoty a následně jí něco zatlačilo u podbřišku. Zvedla oči od té čokoládové oplzlosti a odvrátila pohled na stranu, aby následně mohla spatřit staršího muže v lehké zbroji, který se plížil k útočníkovi.
Záchrana! Zaradovala se dívka v duchu.
Muž v lehké kožené zbroji se rozmáchl plochým koncem svého meče a udeřil mladíka koncentrovanou silou ze strany do spánku. Mladík tiše zasténal, polevil své ocelové sevření a svalil se k zemi jako pytel brambor.
Kallipsa si oddechla a vděčným pohledem pohlédla na vysokého šlachovitého muže.
"Děku-," v tu chvíli ji ochromila tma, ktará zastínila její mysl. Ale přece se tam našel prostor na poslední malou myšlenku.
Samozřejmě, že dopis přijít nemohl. Neuměl přece psát...
KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kallipsa kallipsa | Web | 4. října 2013 v 22:21 | Reagovat

Jsem ráda, že někoho ještě motivuje můj starý nápad na povídku :) Ráda si přečtu, jak to bude dál :)Už asi ani nevzpomínám jak jsem to měla namyšlené já, o to víc jsem zvědavá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by