Psi a úplňky

26. září 2013 v 10:37 | Tulačka |  Archiv
SBÍRKA: Prolito hrdlem
ŽÁNR: Dobrodružné, Romantické


Psi a úplňky

Ach ano, čas je čas, čas je život, čas je smrt, čas je neúprosný, čas je trdý, čas je nezastavitelný, čas je čas života, čas je čas odchodu ale i rozchodu, ale nikdy by mě nenapadlo že čas je alkohol... dokud jsem ho nepoznal... a koho?
Hádejte... určitě to velmi dobře víte...

Byl to divný druh psa, skoro bych řekl, že je to kříženec více jak pěti ras. Matně mi připomínal buldoka, ale trochu i knírače. Byl vysoký a mohutný jako bernardýn. Co to tedy bylo? Vím jen to, že já jsem byl tehdy maličký, ale něco takového jsem si, dalo by se říct vtřískl, ano opakuji VTŘÍSKL do paměti.
A proč zrovna vtřískl? On ten pes nebyl totiž ledajaký pes, ale byl to náš učitel. Nikdo ho neměl rád, protože moc rád nás poučoval a všelijak nám ubližoval na zdraví. Proto jsem řekl že jsem si ho vtřískl do paměti... mě obzvláště nesnášel už od prvního dne. Skoro nic jsem neuměl. Měl v oblibě vzít do těch obrovských zubů svazek kovových klíčů a vší silou s nim mrsknout mým směrem. Už ne jednou mě trefil, pamatuji si i že jsem jednou ztratil vědomí a probral se mezi lidmi, ale... opakuji ALE, jednou se mi podařilo uhnout a místo tohoto dostal do svého silného těla jeho oblíbenec.
Byl nejsilnější z nejsilnějších, byl nejrychlejší z nejrychlejších a moc dobře čmuchal. Ale jeho největší potíží byl zrak. Neměl ho tolik vyvinutý a tak, když někdo věděl jak na něj a zvolit si správnou taktiku dokázal ho skolit.
Ano... nacházeli jsme se na takovém cvičišti pro psi. Zde nás ale necvičily jen psi, zde nás cvičily hlavně lidé kteří nám nerozuměli. Když jsme si řekli o jídlo, jídlo jsme nedostali. Jen nás poplácali na hlavičkách se slovy "HOOOOODNÝÝÝÝH PHEEEJSHÉÉÉÉK." slova ti lidé vždy moc protahovali a někdy jim z toho duněli i hlavy až si pes myslel, že jim hlava upadne.
Ano, my jsme jim také nerozuměli když na nás mluvily, ale rozuměli jsme jejich dotekům, jejich gestikulaci, někdy jsme pochopily i náznaky z úst. Například, když člověk otvíral na štěně moc pusu a při tom hlasitě říkal "HAAAMH! HÁÁÁMHH!" znamenalo to zda-li nemáme hlad. Když jsme začali vrtět ocasem a plácat ušima dali nám na jíst. Jinak ne...
Ale oni nám nerozuměli... není to divný? Psi se tedy učili rychleji než lidé proč nám nerozuměli? Byl to divný svět. Pes musel jít pořád vpřed a neohlížet se. Nejhorší ale bylo to, že se hodně psů nevrátilo ze svých misí. Všude se proslýchalo, že na svých misích přicházeli o život, ale bylo tomu opravdu jinak...
Kde, že my jsme to opravdu vyrůstali? Ve vaší době by se tomu říkalo útulek pro zvířata. Ve skutečnosti nás lidé cvičily abychom byli vzorní psi a dokázali vše co po nás páníček bude žádat. Byl to speciální útulek... ale když zvíře neposlouchalo, nebo mělo jiné potíže, agresivitu, neslyšelo, nevidělo, neumělo rychle reagovat, neposlouchalo pokyny, museli ho jít uspat. Jinak řečeno, prostě ho vzali stranou a on už se nevrátil.
Jmenuji se Šmouha, jméno vzniklo od té skvrny co mám na pravém boku. Vypadalo to jakoby člověk vzal na prsty bílou barvu a rozmázl mi ji po mém krásném černém kožíšku. Také jsem měl neobvyklou barvu svých očí. Jedno jsem měl tmavě zelené a druhé světloučce modré. A jako by nakonec člověk na svůj výtvor přidal šlehačku. Ano, měl jsem na hlavě bílou chocholku. Každý pes se mi kvůli tomu i posmíval. Ale náš rod tím byl pověstný...
Moje sestřičky a bratříčkové mi už nebyli tolik podobný. Buď měli zelené oči nebo modré. Jejich kožichy buď byly šedivé a nebo černé. Bylo to zvláštní. I moji sourozenci si ze mě dělali srandu. A mě už to nebavilo, žít mezi těma co mě ani nemají rádi a myslí si, že sem nicka co nic nedokáže, nebo si myslí, že tu jsem jen pro srandu.
Nebavilo mě zůstávat přes den ve velkém společném výběhu na jedné zahradě a pak v noci spát v malém stísněném prostoru. Proč jsme tu vůbec byli?!? Přišlo mi to hrozně líto.
Od mého narození uplynulo už pět měsíců a pár chlapů nás vzalo na jakousi "PRÓÓÓÓJHÍÍÍŽKHŮŮŮŮ...," či co. Bylo mi fuk co to ta próóóójhííížkhůůůů je. ale byla to pro mě příjemná změna. Společně s dalšími štěňaty nás vzali a dali nás do košů, poté naložili na vůz, který zabezpečili a pak odjížděli pryč.
Vůbec jsem neviděl na cestu a chtěl jsem někdy i vyskočit, ale něco jakoby mi v tom bránilo. Naklonil jsem hlavu na stranu až se mi ohrnulo levé ouško, jak mi přepadlo přes hlavu a mou chocholku na hlavě, pak jsem to uviděl. Malý bílý košíček mezi tím vším. Vylezl jsem z bezpečí koše, díky své šikovnosti, která byla dalo by se dala označit za dědičnou. Šlápl jsem tlapkou na sestřinu hlavu, zachytl se tlapkami okraje vysokého koše a pak sem přepadl na zem.
Spadl jsem na zádíčka, opatrně jsem se otočil a podíval se ke koši, z nějž jsem vyskočil. Z koše se ozývalo kňučení a povykování mých dvou bratrů a čtyř sester.
"Vrať se! Šmouho...! Nemáme opouštět bezpečí koše...," jakmile řekl bezpečí koše ozvalo se ze všech beden kňučení. Ostatní štěňata chtěla také ven...
Já jsem jejich stížnosti ale ignoroval a své velké plandající uši jsem spíše snažil přinutit, aby se zajímali jen o bílý košík nedaleko. Po chvilce se podařilo i pár mým sourozencům překonat bezpečí košea vydali se za mnou. Mezi mými dvěma bratry se našla i odvážlivá Tlapička. Tlapička byla trošku odvážnější než její ostatní sestry. Dokázala jít za mnou a za našimi bratry kamkoliv, kam jsme se odvážili. Její jméno vzniklo podle tlapky na kterou se jí špatně došlapovalo a ke všemu na ní měla neobvykle moc flíčků.
Ano, jména se dávali podle skvrnek, barvy, částí našich těl a někdy i podle toho kde jste se narodily nebo na čem jste podle všeho poprvé spočinuli svým pohledem. To když jste otevřeli prvně očíčka a matka zjistila na co je upíráte hned jste dostali nové a možná i výstižnější jméno. Znal jsem jednu fenku a ta se jmenovala Mléčko. Měli jsme prostě zvláštní jména. A další problém byl, že když jsme dostali páníčka či paničku, ty nás hned přejmenovali a říkali nám jinak. A tak jsme svoje rodné jméno téměř vždy pozapomněli a používali jsme vždy ty co nám dali.
Doťapkal jsem ke košíčku, ignorujíc kňučení ostatních psů a poté jsem ho prozkoumával ze všech stran. Voněl nějak zvláštně... po mléku a rybách. Také to byla podivná směsice pachu, že se to téměř nedalo popsat.
Přestal jsem dýchat nosem a začal jsem dýchat tlamou. Opřel jsem se tlapkami o okraj košíku a snažil jsem se nahlédnout dovnitř ale přes košík byla přehozená bílá dečka. Opatrně jsem jí čumákem sundal a pak sem čekal na vhodnou chvíli. Když se ke mně více přiblížily moji bratři vyškrábal jsem se na ně, poté se jemně odrazil a pak jsem hlavou dolu zapadl do košíku.
"Mňau!! Co si myslíš že děláš ty chytrolíne...?!?" ozval se mňoukavým hlasem jemný hlas. Opatrně jsem se posadil a zatřásl hlavičkou. Moje uši zapleskali do něčeho přede mnou. Znovu se ozvalo podrážděné mňau a nakonec bylo ticho. Rozhlédl jsem se po tmě a moji oči si pomalu začali zvykat na tu tmu kolem. Po pár vteřinách jsem rozeznal obrysy. Vypadalo to jako že přede mnou sedí psi s kulatýma hlavami, dlouhýma vouskama a malým spláclým obličejíčkem. Zíral jsem na ně než jsem si uvědomil že jsou to koťata.
"KOČKY!" prskal jsem rozjařeně. Netušil jsem zdali s nimi mám chytit řeč, jak říkala matka že je to slušné, ale otec zase říkal, že musím být na pozoru a kdykoliv, když se špatně pohnou, zaútočit.
Seděl jsem tam jak opařený a hned za košíkem sem slyšel kňučet své sourozence a to zrovna v okamžiku, kdy to s autem škublo tak, že se s námi málem převrátil celý košík. Dečka zase zakryla košík a všude padla většé tma než předtím. Rozhlížel jsem se po tmě a vyděl jsem čtyři páry svítících očí.
"No skvělý... takže jsme už tam. Co s tím psiskem, to tu nemůžeme nechat ne?" zeptala se jedna z koček a otočila se se svou otázkou k ostatním. Čtyři páry svítících očí zamrkali a pak se na mě znovu upřeli.
"To je fakt...," řekl nějaký kočičák (nemám ponětí, kterým očím ten hlas patřil). Měl jsem sto chutí vzít nohy na ramena. Tam kam jistě putují kočky se psovi nebude za nic na světě líbit. Dveře od vozu se začaly s hlasitým skřípěním otevírat...

***

"Koukni Doriane. Ty psi vyskákali z krabic...," oznámil jeden z trojice mužů a natáhl se po jednom bafajícím malým psíkovi, který sotva chodil.
"Hele... tohlecto je ta mrňavá šmajdavá...," pronesl a chytil psíka za kůži na krku zvedl ho k očím.
"No jo... jen Sofiin vrh dokázal utéct. Asi to mají v genech... pomatuješ jak nám jednou či dvakrát utekla?" zeptal se druhý. Ten třetí jen zamrkal a pak pochytal zbytek psíků a dal je zpátky do vysokého koše.
Jeden z mužů se natáhl po bílém košíku a otráveně pronesl: "Tak... já tohle teď odnesu té babizně na farmu." pronesl a významně se podíval na své kolegy.
"A už platila?" zeptal se jeden z nich
"Jo... platila ale to je fuk, nám ty prachy stejně nedávaj. Počkejte tu...,"

***

Cítil jsem jak se košík pohupuje a já se sotva držel na tlapkách i v sedě. Házelo to se mnou ze strany na stranu a sem tam jsem spadl i na kočičáky.
"Au! Dávej pozor!"
"Tiše...tiše."
"Mňau! Nech toho!"
"On si začal...! Jau!" úpěly kočky, ale nakonec utichly když se ozvalo zaklepávání. Někdo na něco klepal. Doufal jsem že to jsou dveře, protože vzhledem k tomu, že by to bylo něco jiného než dveře a okna mohl by být dotyčný buď cvok a nebo hodně opilý. Ale obojí bylo to samé ne? No já to tvrdit nemůžu. Ve svým životě jsem se setkal vlastně s obojím... Ale to je zase jiný příběh. A tak jsem se dostal na farmu se svými čtyřmi... ne počkat, s pěti přáteli.
Dostala mě jedna stará paní, která z nového přírustku byla snad ještě víc nadšená než z pěti koťátek, které si původně objednala. Byl jsem na téhle farmě spokojený a téměř nikdy jsem si už ani nevzpoměl, jaké okolnosti mě sem přivedly a že jsem kdy měl nějaké protivné sourozence. Panička mě měla ráda tak jako tak, i když jsem nebyl kočka. Seznámil jsem se s jinými psíky na farmě a naučil jsem se spousty nových věcí.
O dva roky později
Dnešek byl den všech dnů... právě jsem zaháněl ovce, když za mnou přiběhl jeden ze psů a štěkal na mě, že má Anett narozeniny. Váhal jsem. Netušil jsem co jí mám dát.
Nakonec jsem se ale sebral a vydal jsem se hned po své práci shánět nějaký vhodný dárek. Nemohl jsem nic najít a tak jsem zašel za Tomem aby mi poradil. Tom byl ze všech psů nejstarší. On měl totiž ve všem přehled, byl tu ze všech psů nejdéle. Když byl vždycky nějaký svátek nebo se nepracovalo, vždy jsme se večer u něj v boudě sešli a on vyprávěl o všem, co kdy zažil nebo co kde slyšel. O psech co už nežily, o fence kterou míval, o svým životě na farmě, o dnech kdy byli svátky a co se zvláštního v ten den dělo, o svých potomcích, který kdy měl... Byli to smutné příběhy, ale se špetkou naděje, jakoby se každým vyprávěním mohlo něco změnit.
Když měl někdo narozeniny věděl hned co mu dát k narozeninám a nebo tušil co by si přál.
Já jsem měl Anett moc rád a dal bych cokoliv za to aby byla mou družičkou a tak jsem se za Tomem musel vydat. Odpočíval, jako vždy po své práci, pod jedním velkým stromem. Nikdy si ze mě nedělal srandu že vypadám jak kdybych měl na hlavě nakadíno nebo podobně. Ostatně, tady na farmě to vlastně nikdo nedělával...
"Potřebuji pomoc...," pronesl jsem váhavě.
"Nevíš co jí dát k narozeninám?" zeptal se chraplavě Tom. Já jsem jen užasle zavrtěl jsem hlavou.
"Ani já ne. Ty totiž nemáš to co by chtěla. Kdysi si to míval... ale nyní už ne." pronesl a pak si odkašlal.
Byl jsem zmatený jeho odpovědí a proto jsem se ho musel okamžitě zeptat, co těmi slovy vlastně myslel.
"A co je to co jsem kdysi míval??" zeptal jsem se zmateně.
"Máš moc dobré a měkké srdce. Brzo odejdeš...," pronesl Tom a odešel.
Naprosto jsem to nepochopil. Nechtěl jsem se dál zdržovat přemýšlením nad Tomovími slovy, obzvláště, když mu hlava padla k zemi a začalo se ozývat hlasité chrápání. Tak jsem se tedy vydal hledat něco co by Anett potěšilo i bez Tomovi rady. Maiky jí už určitě něco sehnal. Maiky byl vůbec takový otrava, který musel být s každým a vědět o všem. Všude byl první a všechno chtěl první. Chtěl mi i sebrat mou vytouženou družku a já tušil jsem, že k tomu nemá už ani daleko...
Vím, že jediné co si Anett ze srdce přála bylo aby měla štěňátko, ale to jsem jí zatím splnit nemohl. Nedokázal jsem si s ní ani pořádně promluvit. A když jsem s ní mluvil, mluvil jsem k ní jen jako ke spolupracovníkovi.
Nakonec mě to docvaklo. Jediné co bych jí mohl dát... Ach ano, byl to dobrý nápad a určitě ještě lepší než měl Maiky!
Když konečně padla noc, ve velké stodole se začalo slavit. Sam udělal pořádnou hostinu na Anettinu počest. Tolik dobrých kostí, sladkostí, buvolích botiček, buvolích kostiček, míčků a psích čokoládek jsem v životě neviděl. Nedokázal jsem pochopit, že všechno tohle u sebe nenažraný Sam dokázal nashromáždit aniž by to sežral.
Kočky tu byli také. Měli tu také plno žrádla pro sebe a vsadil bych se že měli i dárky pro Anett. Ale to vše mi bylo jedno. Těšil jsem se až jí svůj dárek předám. Až jí ho ukáži.
Nejdříve byla zahájená hostina. Kočky si pošmákli na spoustě rybích hlav a mléku a my se pohostily na tom všem co přinesl Sam. Ale náš nenasytný hostitel toho snědl ze všech nejvíce. Od něj se to vlastně tak trochu očekávalo.
Na konec bylo na čase předávání dárků. Maiky byl jako vždycky ve všem první. Přinesl v zubech krásnou rudou růži s červenou mašlí a položil to před Anett. Anett vypadala nadšeně ale přesto pohoršeně pronesla:
"Kdes to vzal?" pak se mile usmála "Že tys to zase vzal staré Veletovské když procházela kolem s kytkami na hrob co?" Maiky pyšně přikývl. Ušklíbl jsem se.
"No nic... dík." řekla Anett a pak čekala co dostane dál. Dál už jsem moc gratulace nevnímal. Ani to co Anett všechno dostala k nohám. Pomatuji si jen že Sam jí dal hromadu dobrot, Vitanie jí dala hezký obojek který schovávala ze svého minulého života ve městě, Tom jí poblahopřál a poslední co si pamatuji bylo to že jí kočky obřadně zazpívali. Ano, tyto kočky to uměli pěkně sladit. Uměli hezky mňoukat. A nakonec jsem byl na řadě já.
Obřadně jsem se usmál a pak s vrtícím ohonem jsem přišel k Anett. Dvakrát jsem jí obešel i s tou hromadou krámů co dostala a nakonec jsem si sedl kousek od ní.
"Tys zas zapomněl?" řekla smutně a sklopila hlavu.
"Ne! Ne! Nezapomněl... naopak. Mám pro tebe hrozně nádherný dárek." řekl jsem a poté jsem s vrtícím ohonem šel k východu ze stodoly. Následovala mě, ale pořád se tvářila zklamaně. Třeba to byl ten špatný dárek...
Přesto jsem, s ní v zádech, vyšel na jeden z kopců, kde byl uprostřed velký dub. Sedl jsem si nalevo od dubu a koukl jsem se nahoru. Nahoře bylo plno hvězd a měsíc byl v úplňku. Otočil jsem se na Anett která za mnou váhavě postávala. Usmál jsem se a ona se rozhodla, že si přisedne. Opatrně si sedla po mém boku.
"Vidíš tu krásu? Nic tak hezkého jako tato obloha neexistuje...," otočil jsem se s těmi slovy na ní "Kromě tebe...!" ona se zatvářila překvapeně, ale i šťastně.
"To je můj dárek... mám tě moc rád a chci ti to darovat...!" řekl jsem hlasem plným očekávání. Ona se stále usmívala, ale nebyl to radostný úsměv, byl to úsměv plný očekávání.
"Chci být s tebou. Chci s tebou mít štěňátka... dal bych za to cokoliv...!" řekl jsem obřadně. Venku bylo celkem chladno a z nebe začal padat sníh. Zvedl jsem hlavu k nebi a pak jsem koukl zpátky k ní.
"To je nejkrásnější dárek jaký jsem kdy v životě dostala!" vřískla šťastně.
"Teddy mi dal oblohu!" ječela radostně. Usmál jsem se. Ano, přejmenovali mě a stejně jako každý pes jsem musel zapomenout na své pravé jméno. Nakonec jsem zaklonil hlavu k nebi a začal jsem hlasitě výt. Anett se přidala. Vyli jsme tak dlouho dokud se z domu neozval křik našich pánů.Toto byl můj nejkrásnější den... Musím říc,t že nic tak úžasného jsem nezažil. Možná jen něco podobného... ale to zas někdy příště...

KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by