Vánoční kožich

28. září 2013 v 3:27 | Tulačka |  Archiv
SBÍRKA: Prolito hrdlem
ŽÁNR: Drama, smutné

Vánoční kožich

Prolog
"Syn má vše na co sáhne,
Dcera vše co s úsměvem spřáhne,
Já jako tvůj muž, tvou lásku mám,
Tobě má ženo, ti kožich dám..."
- Tak praví bible bohatých, přeložil Mircle Pusky, strana 124, odstavec 12, bod H
Všude je sníh a zima. To období mám ráda. Lidi všude kolem chodí a někam spěchají. Nikdo nemá čas se podívat dolů k jezírku kde se svou rodinou v zimě trávím čas. Všichni vždy spí a choulí svá teplá tělíčka k sobě, aby se lépe zahřáli. Ne, mě zima nevadila. Ráda jsem zimoval. Ten tichý spánek, ten klid jenž přes léto nemáme, tolik času co spolu strávíme bez úhony. Ano. Ty zimní časy mám ráda...
Ale ne každá zima je tak krásná jako ty předešlé. Věděla jsem, že už jsem dost stará na to, abych odešela odtud dřív, než mě lidská ruka odnese pryč odkud není návratu. Všichni se toho času obávali, všichni z toho důvodu utíkali. Ale já ne! Já utéci nemohla. Já přece čekám... čekám, až se vrátí. Mám pocit jakoby to bylo včera, když odcházel. Ale včera to být nemohlo. Tehdy bylo teplo a slunce hřálo. Luis si to plánoval celé týdny. Vždy si vedle mě sedl na pařez a hleděl přes ty ploty tam do dály, skrz velkou obytnou klec pro lidi. Tušila jsem, že již brzo mě opustí, ale nic jsem neříkala.
A pak přišel ten den. Člověk otevřel ohradu a nesl nám jídlo. Jako vždy to byly obyčejné přesušené ryby na něž jsme si za život zde zvykli. Luis se připlížil pomalu k vrátkům a čekal na příležitost, kdy je člověk otevře znovu, aby mohl odejít. Já hloupá jsem nadšeně následovala dvounohého k misce s jídlem a spokojeně jsem si cpala břicha. Možná kdybych se měla napozoru, možná kdybych Luise přemluvila, tak by se to nikdy nestalo...
Zavrtěla jsem hlavou a zaplašila myšlenky. Ne, teď je vše jinak. Nesmím myslet na minulost, nesmím se jí zabývat!
Loro? zašeptala mladá norčice a pohlédla na mě svýma korkálkovitýma očima.
Ano? zeptala jsem se jí a nechala si tak snadněji přetrhnout niť svých bolestných myšlenek.
Že mě jako Luis neopustíš? Že se nenecháš odnést do lidské klece? ztěžka jsem na její slova polkla. Jak bylo možné, že poznala co mám přesně v plánu?
Ne, samozřejmě, že ne! Já se nenechám odvést! řekla jsem mateřsky a poté jsem olízla srst své malé sestřičce. I ona Luise milovala a kupodivu to nebylo nic špatné. Luis měl až čtyři samičky a všechny je, společně se mnou, hluboce miloval. Sama jsem nechápala proč nás všechny opustil a ponechal osudu. V ten den možná neměl vybíhat z té branky. Kdyby raději zůstal s námi, pak by jej ten člověk nesebral a neodnesl pryč. Mou povinností, ale bylo na něj čekat. Nemohla jsem bez něj odejít, má hrdost mi to nedovolila.
Nemyslím vlastně jen to, řekla mladičká samička tiše a pak dodala: Myslím, abys od nás také neutekla...
Ne, neuteču Lailo, pověděla jsem jí utěšujícím hlasem. Laila otevřela tlamičku, aby mohla ve svých slovech pokračovat, ale její další vyděšený monolog zastaví klapnutí dvířek. Ony se otevřely! Ta branka do našeho vězení je otevřena! To se ještě nikdy nestalo! Co když se odklaply samy? Co když máme možnost úniku teď všichni?!? Měli bychom se té příležitosti chopit a útect?
Vstanu z dřevěné podlahy naší polidštěný chýše a popoběhnu k východu, abych vykoukla nenápadně ven.
Dvounohý! Blíží se dvounohý!!! vyjeknu panicky neb jeho příchod mě, stejně jako ostatní norky vyděsí. Všichni se postaví na nožičky a začnou se hromadit v koutě, dál od ústí našeho domku. Já nikterak nezaostávám a okamžitě je následuji.
Netrvalo dlouho a tiché dunivé kroky se zastavily před naší skrýší. Všichni byly napjatí jak žíně z koňských ohonů. Nevěděli jsme co máme od člověka očekávat a proto jsme jen vyčkávali, kdy hrábne svou neomalenou packou dovnitř do naší nory. Určitě nás bude chtít vyhrábnout a ublížit nám. Ale aby se pes nenadál, náš strop nad hlavou jakoby se zničeho nic vypařil. Místo něj tam byla ušklíbající se tvář dvounohého.
"Kolik jich ještě potřebuješ?"
"Stačí dva." pravil jeho druh lidskou řečí a též se nadklonil nad domeček.
"Nechápu kdo by si nechával dělat takový speciální kabátek jenom z norčí kůže."
"Nějaká hodně zbohatlá dámička." zahihňal se jeho společník a hrábnul tlapou dovnitř po vyplašených norcích.
Pomoc! Loro! vyjekla Laila, kterou chytil dvounohý za ocásek.
Ne! vykřikla jsem a skočila jsem po lidské tlapě, abych se do ní svými ostrými zoubky zahryzla. Dvounohý Lailu upustil na zbytek naší rodiny a vyjekl bolestí. Jeho společník na nic však nečekal a rychle po mě drapnul.
"Pospěš si! Do zítřka to musí být hotovo. Koneckonců za pět dní si pro to ten chlap přijede." řekne lidský tvor svou řečí a zmáčkne mě ve své neohrabané pazouře až vykviknu bolestí.
"Za pět dní? Vždyť to bude Štědrý den."
"No právě."
"A kdo tady bude? Já jsem doma s rodinou." jeho společník jen pokrčí rameny a dál to neřeší. Sleduje svého kolegu jak chňapne po dalším tmavě hnědém tvorečkovy a pak volnou rukou zaklapne střechu na domečku.

***

Tvrdé a bolestné přistání do mřížovaného domku. Měla jsem pocit jakoby se mi ona mřížovaná zem zarazila do zad. Hbitě jsem se zvedla a prudce jsem se otočila směrem k dvounohým. Jeden z ných ve své mokré tlapce svíral, za zadní nožky, Lailu, která pištěla zděšením a bolestí.
"Lailo! Lailo!" křičela jsem na ní neb jsem netušila co mám dělat. Člověk mezitím přešel k velkému dřevěnému prknu a odsunul jej stranou a tak se mým očím vystavil na odiv obří tmavě hnědý kožich. Vysunuli jej blíže na světlo a otočili jej ke mě zády.
"Luis!" vyjekla jsem zděšeně neb se mi na odiv vystavil kousek kožichu se světlým flíčkem. Takový flíček měl Luis na levém rameni. Věděla jsem, že je to jeho kožíšek. Ten jeho hezký heboučký kožíšek, kterým nejenom mě v zimě hřál. Teď už jsem chápala proč se Luis nevrátil a že už se ani nevrátí. Stejně jako já nebo Laila. Už není cesty zpět. Teď už jen zbývá čekat jestli to, co hodlají dělat, nám provedou zaživa nebo nás předtím usmrtí.
Kéž bych dřív, než se tohle stalo, utekla... kéž bych se jako norek ani nenarodila. Kdybych byla dvounohým vše by bylo určitě jednoduší...
Epilog
"Toť vše patřilo k obětem Vánoc,
Toť vše patřilo ke zvířecímu utrpení.
Strach z bolesti a usmrcení,
Strach z temnoty...
Nejlepším Vánočním dárkem pro zvíře,
Jest dar života.
A jaký byl Váš Vánoční dar?"

KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | Web | 28. září 2013 v 20:07 | Reagovat

Ahoj,
Ráda bych ti oznámila, že jsi byla přijata do klubu Duše pisálka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by