Co je psáno ve hvězdách

1. října 2013 v 14:02 | Tulačka |  Archiv
Sbírka: Prolito hrdlem
Žánr: Drama, dobrodružné


"Pokaždé, když zasněně vzhlížím k hvězdám, lidé se mě nechápadavě ptají, co tam vidím. Já tam totiž nevidím jen hvězdy, ale překrásné příběhy jenž se staly, ale které nikdo nikdy neuslyší, příběhy jenž dávají lidem naději znovu žít. Ale ty příběhy vážně, nikdo nikdy neuslyší...
Hvězdy budou dál tančit po nebi a našeptávat hluchým a slepým své příběhy, které nikdo nikdy nebude šířit dál... ano, hvězdy jsou pozorovatelé a jejich příběhy nevyzpytatelné, to proto, si prosím poslechněte jeden z nich..."

Co je psáno ve hvězdách?

Malé chlupaté nic se choulilo v lese, na sněhu. Bylo vyhladovělé, stejně tak jako opuštěné svou mladou matkou, jenž se obětovala lovců pro poslední své mládě, které díky velkému hladu, zbylo. Ubohé mládě, ještě ani nestihlo spatřit světlo světa, stejně jako tak nemohla zanechat byť jen jediný otisk své tlapky ve sněhu a dát tak světu vědět, že je tu o jedno dítě přírody navíc.
Ale malému nedochůdčeti nebylo souzeno zemřít, nebo alespoň ne takhle....
Nedaleko v lese zašustilo křoví. Nějaká neopatrná zvěř se drala hladově kupředu, aby mohla nalést jídlo a tak zasytit svou rychle slábnoucí rodinu. Ano, z nedalekého listoví se skutečně vyloupla vlčice, která byla stejně jako i ostatní, silně ovlivněná obdobím hladu, ale věděla, že hlad pro její ubývající se rodinu co nejdříve skončí. Zvěř se toti opět vracela do těchto končin, aby mohla co nejdříve započít své pářící období a dát tak možnost, novým přírustkům rodiny, aby se naučila žít sama pro sebe.
Šedomodrá vlčice přeskočila strom, jenž se v období letních bouřek zřítil, a byl tak ponechán vlastnímu osudu, a pokračovala dál po pomalu se probouzející krajině. Svět začínal být opět plný barev a dokonce i vlčice svým černobílým zrakem tuto změnu zaznamenala. Avšak, její zájmy nepatřily ani tak moc okolí jako spíše podbarvení vůní, jenž cítila svým vyvinutým čichem.
Prošla kolem popadených větviček, obešla veliký balvan a nakonec překročila blátivou hromádku, jenž tu některé ze zvíra ponechalo přírodě. Když vlčice překračovala hromádku, nechtíc o ní zadními běhy zavadila, přičemž způsobila, že se hromádka kňouravě rozfňukala, aby si postěžovala světu, jak je vůči ní tak nespravedlivý, že v tom nejhorším okamžiku, kdy litovala sama sebe, jí nakopne do zádi.
Vlčice se zmateně otočila, aby si zblízka prohlédla tu podezřelou, fňukající hromádku. Nasála vzduch, který se kolem nevábně vyhlížející hromádky vznášel a pak stáhla čumák samým znechucením raději pryč. Ano, hromádka smrděla hůře než vypadala, ale přesto to šedomodré vlčici nedalo a šťouchla do ní nosem, aby zjistila co předtím vydalo ten zvuk.
Hromádka se překulila a za doprovodu pisklavého ňafání se obrátila očima ke světu. Vlastně, ono svět ještě ani vidět nemohlo a proto viděla jen černo a čumáček, stále netušilo jak používat.
Vlčice se ale úžasem zadrhla, a když se patřičně probrala z úžasu odtrhla svůj čumák od hromádky a z hrdla jí začalo vycházet vrčení, které měla v sobě nějak zakódovaný, hluboko ve svých instinktech. Odrhnula pysky a tak ozářila svět svým krásně bílým, vražedným chrupem, oči se jí zúžila do štěrbinek a obrovské tesáky, jakoby se chystali v tu ránu udeřit.
Liška, řekl vlčice zlostně a když už se chystala zaútočit na svou malou, nevině vyhlížející obět, musela se zarazit. Nemohla by to udělat, v životě by se s tím nesmířila. Ano, liška je liška, ale tohle bylo ještě mládě. To si ještě ani nezasloužilo zemřít, ať už její rukou, či rukou někoho jiného.
Mladé liščátko zakňučelo a neohrabaně se začalo plazit směrem ke zdroji tepla, které náhle pocítilo. Bylo mu jedno, jestli se sune přímo ke své záhubě, to poslední, co si chtělo aspoň pomatovat, bylo to teplo, které mu už po takovou dobu chybělo.
Vlčice se zatvářila neutrálně, ale když se k ní liščátko začalo nešikovně plížit, rozlil se jí na tváři zvláštní výraz, jenž by se dal popsat pocitem: lítost.
I ona v zimě hodně strádala, a z jejích pět mláďat jí zbyli jen tři, z toho další už nepřijímalo jakýkoliv druh stravy. Jedno mládě navíc, by nikomu neublížilo. Třeba by to i smečce silně prospělo.
Dál už ve svých úvahách nepokračovala. Sklonila hlavu a něžně sebrala malou zablácenou kouličku do zubů...
A tak začal můj příběh...
Byl jsem vychováván statnou vlčicí, která se starala jak o moje potřeby, tak i o potřeby mých dalších dvou sourozenců. Vlastně jsem si už všiml, že jsem jiný... Ale netušil jsem jak a proč. Otec mě vždy nesnášel, ale s tím jsem si nedělal hlavu, protože tu byli i jiní, kteří mě zajímali. Ale nikdo si se mnou nikdy nechtěl hrát. Jako bych byl vetřelec, který vtrhl do jejich smečky. Jediný, kdo se ke mně ještě neotočil zády byl Lví tlapa a Nebe, kteří na mě jakýmsi zázračným způsobem vždy dohlíželi. Ano, měli mě rádi a vždy byli se mnou v tom nejhorším, a to pro mě vlastně bylo celé dospívání...
Možná jsem byl divný, ale matka tvrdívala, že jsem jedinečný a výjimečný. Proto mě ostatní ze smečky nenáviděli. Ale já si to tak nemyslel. Ze začátku v mém životě byl velkým problémem otec, který po mě chňapal zubama tak často, že už mu matka ani nedovolovala se ke mně přiblížit. Nikdy ke mně neměl žádný vztah, ale pro své dvě mláďata udělal téměř vše. Učil je lovit, pomáhal jim chodit a objevovat svět, který ještě neznali, ale mě držel v ústraní, dál od nich... Jakobych na ně špatně působil.
Byl jsem v noře dýl, než moji sourozenci, a když mě konečně matka pustila na světlo, všichni se ke mně otáčeli zády a chňapali mi po tlapkách. Ano, už tehdy jsem zapadal spíše mezi omega členy. Ale ani oni mě nepřijali... a tak jsem se celé dětství stranil všech vlků, opuštěn sám a ve skrytu duše jsem doufal, že najdu někdy někde útěchu.
Také se dá říct, že období mého mládí bylo proměnlivé. Jeden den jsem byl nic, nasáté tím nejhorším, co se dá najít, a další den někdo, kdo si nezaslouží žít. Tak, řekněte mi... co byste si vybrali raději? Já sám jsem si přál, abych stále patřil k nim, i kdybych byl tou nejhorší spodinou... a jak to vlastně začalo, kvůli čemu jsem se stal vyhnancem? Ano... přiznávám se, vlastně to byla moje vina!
Byl den velkého lovu, blížila se totiž zima a letní kvítky zalézaly znovu pod zem, aby se tam ukryli před rychle přicházejícím podzimem. Konečně se blížil náš velký lov, kdy jsme já, Lví tlapa, Nebe a ostatní mláďata mohli ukázat své schopnosti. Ano, hráli jsme každý sám za sebe, v podstatě jsme měli bojovat o život. Když by totoži mládě kořist nepřineslo, nepatřilo již ke smečce, která se přes léto tak bujně rozrostla... Ano, již brzy se opět roztrhneme na dvě, popřípadě tři části, které si budou muset opět hledat nová území.
Já, společně se svým bratrem a sestrou, jsme se chystali k lovu. Můj bratr Lví tlapa tušil, že se mi v lovu moc nebude dařit a, stejně jako moje malá sestřička Nebe, si přál abych smečku neopouštěl. Věděl, že kdybych byl vyhnán, tak by mě už nikde nikdy nechtěli a že bych zůstal sám a možná i umřel hlady. Kdo ví, jestli to bylo to co jsem si poprávu zasloužil? Ani výt jsem neuměl, stejně tak jako jsem nedokázal nic pořádně zakousnout, díky mé malé tlamičce plné menších ostrých zoubků. A už vůbec jsem nepobral na výšce. Jedinou mou výhodou byla rychlost a hbytost, kterýma jsem oplýval nejvíce ze smečky. V tom jsem byl opravdu odborník...
Zvládneš to?, ptala se matka a starostlivě mi, před všemi, olízla čumák. Rozhlédl jsem se zlostně kolem a pak jsem matku letmo okřikl.
Co děláš, mami... už jsem téměř dospělý, zabručel jsem na ní a ona stáhla ocas aby nemusela dál poroučet mému hněvu. Hned jsem svého činu zalitoval a na usmířenou jsem jí olízl ucho. Matka se narovnala a svým obdivným mateřským pohledem se na mě podívala.
Nemusíš se ničeho bát, vše bude zase dobré, ano... kéž by to byla nikdy neřekla. Pak bych toho tolik nelitoval, stejně jako ona, která si dodnes myslí, že to způsobila. Ano, její slova mě totiž silně podráždila a já jsem se tak ohnal po jejím starostlivém obličeji a tak jí zahnal dál od sebe. Věděl jsem, že kdyby chtěla, dokázala by se mi bránit, ale ona věděla, že už jsem dospělý a tak mě nechtěla víc schodit. Navíc, její mateřská láska ke mně převyšovala lásku ostatních matek v naší smečce, což byla další věc, kterou jí kde kdo záviděl.
Zhluboka jsem se nadechl a odpochodoval od tiše se choulící matky k ostatním vlčatům, která už chtěla zahájit svou cestu k dospělosti. Stoupl jsem si vedle své sestry a bratra, protože jsem nechtěl stát poblíž mláděte, které patřilo k Alfa vlkům a tudíž bylo jedním z nejsilnějším. Ano, mladou samici Plamené žebro bylo těžké držet si dál od těl. Jakožto jediný potomek Alfa vlků měla právo mi ubližovat ze všech nejvíc. A někdy se téměř zdálo, že se v tom naprosto vyžívá. I když stála o dvě vlčata dál, viděl jsem její nenávistný pohled, kterým si mě měřila. V období velkého hladu přišla o všechny své sourozence a dokonce i o matku, proto byl jejím jediným vzorem alfa vlk, který jí učil jak moc hluboce mě nenávidět. Ano, on mě nenáviděl ze všech nejvíc, dokonce se ke mně choval ještě hůře než můj otec.
"Vrrr," zavrčelo na mě Plamené žebro a pak pozvedlo svou hlavu pyšně vzhůru. Můj bratr Lví tlapa k ní otočil svůj pohled, aby si jí obdivně prohlédl. Už před měsícem jsem doufal že to jeho pobláznění do ní, po kratší době zmizí. Ale nebylo tomu tak. Plamené žebro si mého bratra omotalo kolem drápků a téměř to vypadalo, že si s ním bude chtít i pak založit rodinu. Děsilo mě to... nechtěl jsem Plamené žebro ve své rodině.
A moje maličká sestřička Nebe? Byla ozdobou celé smečky. Měla krásný modrošedý kožich, statné zadní běhy, bělavý zuby a mocný stisk, kterým se dokázala velmi snadno ubránit. Její oči byli také obdařené jasnou modrří, jako bylo samotné nebe za dne. A krásná bílá lysinka se rýsovala na jejím čele. Každý vlk se po ní otáčel, a dal by cokoliv za to, aby mu alespoň částně prokázala náklonost. Ale ona ani na jednoho znich nenechala spočinout zrak. Jako by jí nebyl žádný vlk dosti dobrý. Ale já jsem s ní měl velice dobrý vztah, stejně tak jako můj bratr, avšak nikdy jsem se jí nezeptal, zda-li bude chtít někdy založit vlastní rodinu.
A já? Byl jsem zamilován do překrásné mladé vlčice jménem Rudoočko. Její barva srsti byla nazlázle hnědá a jedno oko měla jasně červené, kdežto to druhé kaštanově hnědé. Už od prvního pohledu jsem do ní byl velmi zalíbený. Chtěl jsem pro Rudoočko udělat cokoliv, ale ona mě přehlížela, a vždy zírala přímo skrz mě na mého bratra Lví tlapy, který se jí tolik líbil. Rudoočko bylo spíše nižší a útlejší postavy než ostatní vlci a její rodiče patřili spíše k omega členům, ale na Rudoočko si brousil zuby postarší beta vlk, který přes zimu ztratil svou vlčici i svá nebohá mláďata. Vlastně jsem to Rudoočce přál, zasloužila by si to za svou šlechetnost a tichou plachost, kterou často oplývala. Nebýt toho postaršího vlka, zřejmě by si musela založit rodinu s nějakým omega členem ve smečce.
Mláďata, je čas...,řekl svým hlubokým Alfa samec Rudý škrábanec, a pohlédl svým jediným okem na devět mláďat, která se už od východu slunce připravovala na tuto událost. Bylo zvláštní, že většina z nich nadšeně nebrebentí, jako během ostatních událostí, ale že zachovávají naprosto uctivé ticho, kvůli kterému mě zamrazilo v kostech. Ano... konečně je tu i můj čas, prokázat čeho jsem schopen. Konečně jim ukážu jak jsem hbitý, rychlí a šikovný. Pohlédl jsem svýma očima na svého mohutného bratra a laskavě vyhlížející sestřičku, a pak jsem stočil pohled znovu na svou matku, která se stále ještě choulila u křoví. Byla viděšená, a stále ještě nešťastná z toho, jak jsem se k ní potom zachoval. Kdyby mě už opustila zlost, pocítil bych bodnutí lítosti, nad její pozicí a potupou, kterou jsem jí způsobil. Ale já jsem ještě zlost měl a proto jsem rychle stočil pohled zpátky před sebe.
Můžete započít, do zítřejšího úsvitu ať jste zpátky s kořistí, jinak vás čeká vyhnanctví, zamručel znovu černý Alfa vlk. Pohlédl na připravená mláďata a pak zaklonil hlavu, otevřel své vlčí pysky a z hrdla se mu vydralo zavytí, ke kterému se přidal i zbytek smečky, až na mláďata, který vystartovala a rychle se rozeběhla všemi směry. Než jsem se rozkoukal, byli všichni pryč a já jediný jsem zůstal uprostřed smečky, která si mě s opovržením prohlížela. Ano, možná jsem se nestihl rozkoukat, ale pak jsem to dohnal. Vyskočil jsem na nohy a pak se zadními běhy co nejvíce odrazil a rozeběhl se napříč lesem, zběsile kličkujíc mezi kmeny stromů a přeskakujíc velký kameny, které mi překáželi v cestě. Vyrazil jsem z úst jazyk a ochutnával tak vzduch v okolí přičemž jsem hluboce nasával nosem a hledal tak pachovou stopu. Věděl jsem, že můj nos nebyl nikdy moc uzpůsobený aby zachycoval tolik čichových pachů, ale i přes to jsem se snažil.
Hej, Zlatosrdce, uslyšel jsem zavolání, které ylo určeno pro mé uši.
Lví tlapo! Co tu děláš? Měl bys lovit, řekl jsem zlostně a pak jsem přiklusal k vypouklému kmeni, kde na mě svítili jeho hnědé oči a tiše mě sledovali. Viděl jsem jak můj bratr odhodlaně zavrtěl hlavou.
Nechci abys od nás odešel. Chci ti pomoc, řekl Lví tlapa starostlivě.
Já se o sebe umím postarat, pronesl jsem trochu uraženě.
No tak, chci ti jen pomoc, pronesl znovu můj bratr a pak vylezl ze stínu, aby se svět pokochal jeho mohutnou a silnou stavbou těla. Ach, jak moc jsem už i tehdy svému bratrovi záviděl...
Já...,
Počkej..., Lví tlapa zničeho nic zpozorněl a nastražil uši, aby mohl naslouchat okolí.
Já mám něco hlubokého na srdci a ty mě takhle sprostě přerušíš a...
Prosím, zmlkni...
Tak já mám zmlknout? Já který..., dál jsem se už nedostal, protože v ránu zazněl výstřel a zajel do kmene stromu. Zděšeně jsem natočil hlavu ke kulce, která kdyby letěla trochu více vlevo tak by mě nemilosrdně strefila a zadřela se mi do krku. Poplašeně jsem natočil hlavu ke svému bratrovi, který chvilku zíral na kulku v němém úžasu.
Utíkej...!, vykřikl nakonec Lví tlapa a pak do mě srčil čumákem a sám se pustil na útěk. Rychle jsem se narovnal a pak se rozeběhl za svým vyděšeným bratrem, který měl větší strach o mě, než o sebe, tím pádem utíkal za mnou a stále mě pošťuchoval nosem k vyšší rychlosti. Vadilo mi, že do mě Lví tlapa štourá nosem a tak jsem natáhl nohy a přidal více na síle odrazu abych běžel vyšší rychlostí, ano, držel jsem se Lví tlapou krok.
Dech se mi nemilsordně zrychlil stejně jako tep. Neustále jsem otáčel hlavou směrem, odkuz jsem už i já zaslechl halekání a křičení lovců, se psi, kteří nám byli v patách. Srdce jsem měl v krku, když jsem zahýbal za husté kapradí, následován svým bratrem a dalším výstřelem, který mi zavadil o huňatý ocásek a tak mě popohnal k vyšší rychlosti. Rychle jsem se zadýchal, ale nehodla jsem se jentak vzdát. Štěkot psů neustále sílil a já i můj bratr jsme už ztráceli na rychlosti. On by dokázal klidně běžet napřed, protože jeho tělo bylo zvyklé na dlouhodobý běh, ale já byl už zadýchaný a stěží jsem kladl nohu přes nohu. Ale vzdát se, to jsem nechtěl ani v nejmenším.
Proběhli jsme kolem hloučku malích stromků, můj bratr už běžel přede mnou v doufaje, že mi to pomůže trochu přidat na rychlosti. Hbitě přeskočil kámen, který mu stál v cestě a já jej následoval, moje malé tlapky ale podklozli an zmrzlém kameni a já jsem s vyjeknutím dopadl na zem. Lví tlapa ase otočil aby mi pomohl, ale to jsem se už já hrabal na nohy. Přeskočil jsem kámen a jen tak tak jsem unikl krutým zubům jednoho psa, který se vynořil zpoza rohu a měl možnost mě zakousnout.
"Jen do něj Bessie!" křikl dvounožec, který byl hend svému věrnému psovi v patách. Pak už jsem se raději moc neotáčel, protože další střela mířila přesně. Slyšel jsem znovu vístřel a kulka, si našla tentokrát svůj cíl. Ucítil jsem štiplavou bolest a tlak v pravém uchu a vykřikl jsem bolestí. Síla střely mě odhodila stranou do křoví, kde jsem dopadl poblíž nory jezevce, který hrůzou ani nevystrkoval hlavu, aby zjistil co se děje. Můj bratr zmizel mezi křovinami a tak mladá lovecká fenka stočila pohled ke mně. Cítil jsem jak mi stéká krev po uchu směrem k pyskům, ale nechtěl jsem se tu už déle zdržovat. Rychle jsem se vyhrabal na nohy a pokračoval dál v cestě, za zády se supícím psem. Chňapal mi po mém huňatém dlouhém ocase a sem tam mi vytrhl i chomáč chlupů.
Přeskočil jsem spadlý kmen a proběhl křovím a tak se zabořil do hluboké vody, která byla všude kolem mě. Poplašeně jsem se vynořil a téměř panicky jsem mávala packama, abych mohla nabrat dech. Když se mi zrak rozostřil, otočil jsem se abych znovu zamířil ke břehu, ale na břeh vyskočila Bessie a hrnula se rychle k vodě. Znovu jsem se otočil a kopal zběsile tlapama abych se dostal ke břehu. Ještě jsem nechtěl umřít. Bessi se zanořila do vody a téměř stejným postupem plavala směrem ke mně, bohužel její postup byl rychlejší než můj. Když jsem znovu otočil hlavu, viděl jsem jak se supící Bessie řítí za mými zády a jak dvounožec vylézá, s divným klackem v tlapě, z poza stromu a pak si klacek přikládá k pravému oku.
Srdce mi znovu poskočilo děsem, když se vedle mě do hladiny zabořila kulka až to zažbluňklo. Už zbýval jen malý kousek a jsem u břehu. A když jsem konečně cítil bahnitou půdu, ve vodě, pod nohama Bessie se odrazila ode dna, který díky své výšce nahmatal dřív než já, a skočila po mě. Její zuby se zakously do mé nohy a já vykvikl bolestí. Ohnal jsem se po Bessie a tím jsem se téměř nevědomky vyhnul další kulce, která pročísla vzduch. Mladá fenka zavrčela a chtěla trhnou vší silou zuby, aby mi tak znemožnila útěk, když se vynořil zpoza kamene Lví tlapa a svou sílou skoku jí znovu odrazil zpátky do vody. Lví tlapa se otočil ke mně a znovu do mě strčil čumákem. Tak přece jen neutekl, jak jsem si předtím myslel...
Rozeběhl jsem se do kapradí, které lemovalo tento malý rybník, následován Lví tlapou. Měl jsem dojem, jakoby tohle nikdy nemělo skončil. Zaběhl jsem za další roh, přitom se můj ocas mihnul těsně vedle bratrova nosu. A to byla osudová chyba. Dvounohý lovec zamířil na oranžovou šmouhu a tentokrát neminul. Výstřel zaduněl lesem a proťal vzduch, aby se vzápětí zasekl do hlavy a tak zarazil i poslední výkřik bolesti. Otočil jsem se právě ve chvíli, abych zahlédl jak hlava mého bratra, společně s jeho tělem, klesla k zemi v záplavu krve. Bessie zaštěkala, na znamení že zachytila stopu krve a rozeběhla se k místu, kde jsem stále viděšeně stál nad mrtvolou svého bratra. Chtěl jsem plakat, ale slzy stále nepřicházely. Krev mu tekla po hlavě až k prázdným očím, které zabarvila do krvavě rudé.
Zničeho nic jsem měl na jazyku až prazvláštně sucho a nemohl jsem popadnout dech, který ne a ne přicházet. Nebýt Bessie, která ladně vyskočila z křovin, zřejmě bych se zadusil nedostatkem vzduchu, protože její zjev mě vyděsil takovým způsobem, při kterým se každý zhluboka nadechne. Bessie byla spíše menšího vzrůstu, ale její tělo bylo uzpůsobeno rychlosti a uši lepšímu zaregistrování zvuku.
Vypadni, zavrčela na mě a pak majetnicky přešla k mému bratrovi, aby se tak postavila mezi mě a jeho mrtvolu.
Můžeš být rád, že ho můj páníček zabil dřív, než ti stihl ublížit, ateď zmiz!, nevěděl jsem jestli to myslí vážně a proto jsem na ní stále němě zíral. Avšak další její slova mě už popostrčila k činu.
To chceš taky chcípnout?, zavrčela a já se hbitě otočil a rozeběhl se s vytřeštěnýma očima co nejdál od té spousty krve, abych tak zanechal na pospas dvounohého s Bessie a Lví tlapou. Slzy stále nepřicházeli, spíše jako divný pocit, který jakoby mě uvnitř trhal na kusy. Ani nevím jak dlouho jsem běžel, ale nakonec jsem vyběhl na pole, které bylo pokryté listovím z okolních stromů, které se kolem něj klenuly. Snažil jsem se popadnout ztracený dech a pochopit veškeré události, které se tu seběhly.
Zničeně jsem se posadil na hrbolatou zem a tiše vstřebával smrt svého bratra. Olízl jsem si pysky a tak ochutnal chuť své vlastní krve, která mi stekla z prostřeleného ucha. Ano, můj bratr je mrtvý... A když konečně přicházela lítost i s pláčem, zaslechl jsem šustění a z lesa se vylouplo sedm vlků, kteří mě obklopili abych nemohl odejít.
Byli tu všichni, až na Lví tlapu. Nebe, seděla po pravoboku Plameného žebra, které mě propalovalo svým nenávistným pohledem. Rudoočko se tvářilo téměř stejně jako Plamené žebro a ostatní vlci mě propalovali svýma zlostnýma pohledama.
Je to tvoje vina, zavrčelo obviňujícím tónem Plamené žebro.
Nebýt tebe a té tvé zrádcovské krve, nikdy by se to nestalo, zavrčelo Rudoočko a pak po mě vyjela svýmy smrtícími zuby. Jen tak tak jsem ztáhnul hlavu z jejího dosahu abych pocítil ostrý kousanec do ocasu. Otočila jsem při svém zapištění hlavu na toho útočníka a překvapilo mě, jak se mladý a ostýchavý vlk Hranatý buvol ke mně zachoval. Tohle nikdy předtím neměl v povaze.
Vypadni Zlatosrdce, a už se nikdy nevracej, řeklo Plamené žebro.
Tvoje zrádcovská krev si nezaslouží být tu s námi, dodal Mechový čumák.
Tvá matka tě měla nechat tam, kde tě našla... řekl další vlk a já jsem si v tom smutku a ponížení ani nevšiml kdo z nich to byl. Spočinul jsem svým nešťastným pohledem na Nebi, která kdyby mohla, v tu ránu by dala průchod svým pocitům. Pak udělal úkrok stranou, abych kolem ní mohl poníženě projít a zmizet tak ostatním navždy ze života.
Nyní si uvědomuji, že jsem neměl být tak krutý ke své matce, že jsem se s ní měl pořádně rozloučit, obejmout a nechat se polaskat jejím něžným rodičovským jazykem, předtím, než jsem šel na svůj první lov. Moje matka si nezasloužila abych se k ní takto choval. A možná jsem měl také odmítnout pomoc od mého bratra, nebo se s ním naposledy rozloučit a poslechnout si jeho nikdy nekončící historky o tom, jak skolil kde jaký druh zvěře. Ano... všude jsem najednou viděl chybu, kterou jsem udělal. Třeba mělo Rudoočko pravdu, že mě moje matka měla nechat zemřít. Nebýt mě, nic z toho by se tu nestalo...
Blížila se krutá zima, a já neměl kde žít a ani co lovit. Kdo ví, třeba můj život tak smutně neskončí... nebo ano?
"Tak bylo psáno ve hvězdách, a tak to tam také zůstane, společně s ostatními..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by