Hlad plamenů

22. října 2013 v 12:04 | Tulačka |  Archiv

Sbírka: Prolito hrdlem
Žánr: Drama, dobrodružné


Hlad Plamenů

"Kroutí se a svíjejí, aby mohli pohltit vše, co jim bude stát v cestě. Jsou fascinující, ale zároveň velmi nebezpečný. Jsou překrásný... ale smutný... Jejich pouť je neměná a v ničení se nemohou zastavit. Je jejich osudem být nenáviděný, ale ochočený v rukou dvounohých. I oni mají svůj příběh, ale ten je plný zármutku.
I oni mnohy viděli a proto vám i oni mohou vyprávět, co se odehrálo po vyhnanctví."

V lese se něco mihlo. Bylo to zrzavé a mělo to naspěch. Kličkovalo to mezi kmeny stromů a keříky, které překáželi v cestě. Kdyby to neznámé mohlo, tak si začne klidně prorážet cestu lesním podrostem. Ale to nemohlo... Ne teď, když v zubech drželo malý uzlíček zrzavého neštěstí. Bylo to to poslední, co zbylo, a to poslední, co chtěla mladá liška ztratit.
V zimě padly kruté mrazy a z jejího šesti členého vrhu přežily jenom čtyři mladé lištičky. Budiž jednomu z nich, v chtivých rukou dvounohých, lehko. Samotná liška doufala, že její mládě mělo aspoň rychlou smrt, než aby jí mělo pomalou a tak mohlo trpět... Musela nechat zbytek svých mladých v noře, v doufaje, že je dvounozí nenajdou a že dravý psi, jenž byli schopni za ty stvůry položit život, je nevyčmuchali.
Přeskočila kámen, který jí překážel v útěky a pokračovala dál. Málem svoje zubožené mládě pustila. Bylo to to nejslabší z nich. Nemohla si pomoc, nechtěla tam Flíčka nechávat napospas krutýmu podnebí. Zbytek mláďat by se snad dokázalo postarat samo o sebe, neboť už viděli a cítili. Pak se za nimi vrátí... až nebezpečí pomine. Ale Flíček... tomu se ještě ani neotevřeli očíčka a už byl málem odsouzen k smrti.
Ne, ještě nepřišla jeho chvíle, pomyslela si zděšeně liška a s Flíčkem v zubech otočila hlavu, aby mohla spatřit mladého loveckého psa, který se žene jejím směrem. Za loveckým psem dusal dvounohý, který se hrnul, společně s divným klackem v ruce, jejím směrem, aby jí mohl připravit o život. Ano... byla lovecká sezóna a lovci se tu teď jen hemžilo.
Liška prudce zahnula vlevo, a málem tak vrazila čumákem do kmenu, který tu byl. Chtěla se otočit, aby mohla kmen oběhnout, ale na to už nebyl čas. Pod kořeny stromu byla průrva kterou by se byla mohla protáhnout a tak na nic nečekala a zkňourajícím Flíčkem se vrhla pod strom, mezi kořeny, aby se vzápětí vynořila na druhé straně. Už nebyl čas utíkat, věděla, že každým okamžikem jí doženou a pak jí zabijou s Flíčkem. Ale to ona nechtěla, nemohla dopustit aby jej zabili. Nikdy by to přes své srdce neunesla.
Proběhla křovím a přeskočila další kámen, aby se poté zastavila a něžně položila malý uzlíček neštěstí, do bláta a tak mu umožnila tu nejvíce možnou ochranu, jakou právě teď mohla poskytnou. Pozvedla čumák, aby zavětřila, a zrovna v tu chvíli křovím proskočil lovecký pes aby vzápětí skočil mladé lišce po krku. Liška uhnula a pak se rychle otočila aby pokračovala dál v útěku, a ponechala tak Flíčka vlastnímu osudu.
Dvounohý byl svému psovi v patách a tak jen tak ledabyle přeskočil kámen, aby tak mohl pokračovat za svým psem a dostihnout lišku, z které doma stáhne její nablýskanou kůži a bude se tak moc chlubit, svým známím, že mu přibyl nový přírustek.
Ubyla značná doba, kdy se mládý Flíček choulil v bahni, a převaloval se, aby se mohl alespoň z části lehnout tak, jak y mu bylo příjemně. Vadila mu ta lepkavá hmota, která se mu lepila všude po jeho tělíčku, ale nevěděl co má dělat, protože jeho vlastní matka ho tu zanechala. Neslyšel ani výstřel, který se ozval z dály, stejně tak jako vykviknutí jeho vlastní matky, když padla za oběť dvounohému násilníkovi, který ji tak chladnokrevně zavraždil. Jeho smysly totiž nebyly ještě tak dobře zbystřený...
Lovecká sezóna si konečně vybrala svou daň...
A pak mě našla. Moje chundelatá maminka vlčice, která se o mě celou dobu starala a chtěla mě řádně vychovat. Ze začátku ke mně byla velmi nedůvěřivá, stejně tak jako můj otec. Ale bratr a má sestra mě měli rádi. Měl jsem k nim blíže než ostatní vlčata ke svým rodičům, či sourozencům, který přes krutou zimu zbyli.
Matka mě vychovala tak nejlépe, jak dokázala, abych se později dokázal sám o sebe postarat. Už od malička jsem si připadal, že jsem jiný, než ostatní členové smečky, kteří byli oproti mě větší a silnější. Byl jsem nenáviděný a dokonce i omega vlci se ke mně chovali lhostejně, někdy i hůř než alfa, či beta vlčata. I přest to všechno jsem vyrostl v plněhodnotného vlka, nebo jsem si to alespoň myslel... Moje pouť bude podle všeho delší, než puť vlka, který má vyšší možnost užívat si života.
Já i moji dva statní sourozenci, jsme měli spoustu času jen a jen pro sebe. Ještě dnes si častokrát vzpomínám na noci, kdy si se mnou moje sestřička Nebe sedla poblíž potoka, a vyprávěla všechny své zážitky z dnešního dne... Nebo si rád vzpomínám no noci, při úplňku, kvůli kterým můj bratr vynechával společenské vytí, aby mě mohl naučit, jak mám správně ukázat měsíci, že jsem dole pod ním a čekám na jeho znamení. Dodnes mi to nejde... teď už naštěstí vím proč... Ale k tomu se později dostanu!
Moje sestra Nebe byla nejkrásnější vlčicí ze smečky, každý vlk se za ní otáčel a chtěl s ní strávit zbytek života, nejen pářící se období a poté období, kdy bude jejich úkolem zaopatřit nově vzniklou rodinu jídlem. Nebe ale na žádného z nich ani nepohlédla, dál dávala přednost zábavě s Plameným žebrem což byla dcera Alfa vlka, s omega vlčicí Rudoočkem a betou, která si říkala Oháňka. Oháňka byla naše sousedka a nepatřila mezi nejhezčí vlčice, ale oplývala vnitřní jistotou a zvláštním druhem myšlení. Byla chytrá a dokázala postřehnout věci, které ostatní snadno přehlédli.
A můj bratr, Lví tlapa? Dělal si zálusk na post Alfa samce, neboť mladá vlčice Plamené žebro do něj byla zakoukaná. A také měla důvod. Můj bratr byl hezký statný vlk po otci, s lesklou srstí po matce a v očích měl záblesk vnitřní chytrosti, díky které se vypracoval tam kde byl. On chtěl být Alfa vlkem. Neznal jsem vůbec jeho záměry, ale z očí mu odjakživa koukala podlost, kterou uměl zatraceně dobře využít a díky níž dokázal šťouchnout tam kde potřeboval, aby se vyhrabal tam, kam se vyhrabal. Ale jedno bylo jisté... kdyby byl můj bratr alfa vlk, vzal by mě k sobě do smečky, nic nedbaje na protesty Plameného žebra. Měl mě rád...
V den, kdy se blížil náš první hlavní lov, při němž jsme měli ulovit kořist, kterou bychom přinesli do tábora a stali se tak plnotnými vlky, se vše zvrtlo... Měl jsem na svých tlapkách krev, kterou jsem dodnes nesmyl... A už jsou to dva dny, co cestuji stále dál a dál, za svým nosem. Slzy které mi při útěku stále tekly z očí, už vyschly. Už jsem nemohl plakat, neměl jsem čím... moje slzné kanálky jakoby vyschly. A moje bolest... stále uvnitř mě byla, dole, pod povrchem, tak hluboce vrytá, že jsem na ní nikdy nezapoměl. Kdyby se to bylo nestalo, zřejmě bych dodnes byl mezi vlky, sužován jejich chtíčem ubližovat méněcenným.
Moje cesta ale rozhodně nekončila mezi vlky. Tam teprve počínala... a tak jsem byl rozhodnut dál kráčet vpřed, abych zahlédl nějaké znamení, které by mi ukázalo, co mám dělat. Po dva dny jsem nejedl. Zkoušel jsem lovit, ale dopadlo to beznadějně. Mé kořisti měli docela dost tvrdou kůži a mé drobné zoubky nestačili na prokousnutí jejich tvrdošíjného těla, a tak jsem se musel spíše upokojit požíráním trávy. Byl jsem hladový a unavený, ale ještě jsem nechtěl odpočívat. Měl jsem stále nahnáno z výhružky, kterou vyřklo Plamené žebro, které mě chtělo tímto zastrašit. Zřejmě na mém bratrovi opravdu lpěla.
Ale Nebe ne... moje mladší sestřička Nebe spíše pomáhala druhým, než aby se stávala závislou. Raději konala než aby plánovala. V tom se od mého podlého bratra lišila. Ale přes to všechno, neměl ani jeden z nich špatné úmysly. Nebo snad ano?
Protáhl jsemse křovím, a pak přeskočil pahorek, abych spatřil jak se houštím ke mně něco dere. Něco malého ale mrštného. Rychle jsem se přikrčil, abych se dostatečně skryl a neviděsil tak malého sysla, který se dral směrem ke mně lesním podrostem. Olízl jsem si čenich.
Ano, konečně něco k jídlu, mihlo se mi už tak zmatenou hlavou a dál jsem číhal na svou vysněnou kořist. To jsem ale ještě ani netušil, jak moc jsem vyhladovělý a jak moc mě tento stav ovládal, proto jsem vystartoval dřív než jsem měl a tak polekal mladého sysla, který se mě snažil obejít, jakoby mu něco bránilo v tom, aby se vracel zpátky, odkud přišel. Chtěl jsem po něm skočit ale sysel mi proklouzl pod nohama a dál uháněl směrem, kterým jsem před chvilkou přišel. Chvilku jsem za ním nechápavě zíral, abych po chvilce spatřil jak o kus dál vyběhla z podrostu srna a pospíchala taktéž tím směrem. Ještě stále jsem si nebyl jistý, jestli v tom je nějaký smysl a tak jsem se vydal znovu vpřed.
Zaslechl jsem těžkopádné kroky, jenž se blížily mým směrem nemilosrdným tempem. Jen tak tak jsem se otočil tím směrem, abych čelil stádu zdivočelých zvířat, která se drala mým směrem a přitom se snažila pláchnout před blížícím se nebezpečím, jenž se dozajista hnalo za patamy vyděšených zvířat. Otázkou bylo: jaké je to nebezpečí, jenž viděsilo všechny obyvatele tohoto lesa?
Vyděšeně jsem zíral na prchající zvířata, která s jasnou touhou po životě, jenž se odrážela v jejich vystrašených očí, opouštěla svou domovinu, mladé a vše co nemohlo být zachráněné před hrozícím nebezpečím, aby se samy zachránily. Avšak z mého šoku mě probudila srna, která, zastřená neutuchající hrůzou, se mocně odrazila, aby překonala jasnou překážku v podobě mého já. Ale i když to byl skok mocný, nato aby mě, hrůzou nemocná mlaďoučká nevyspělá srnka, překonala bez následků, mocným kopytem mi zavadila o záda až mnou síla toho úderu smýkla pod další strhající kopance ostatních zvířat. Dostal jsem dalších pár prudkých kopanců od uprchlíků, do už tak zničeného těla, ale i přes utržené rány na těle jsem se snažil ze všech sil zvednout na všechny čtyři, a prchat společně s ostatními před hrozícím nebezpečím, dál z dosahu zdivočelých zvířat a neznámého.
Zvedl jsem se, abych byl opět poslán k zemi, něčí nebezpečnou tlapou obdařenou ostrými drápy, do říše věčných snů. Nejdříve jsem viděl obrysy, pak stíny a nakonec nic než jen tmu...

***

Zlatosrdce, šeptal něžně hlas a já přitom pocítil něčí teplý dech na zátylku. Ano, tak by to přesně mělo být, přesně takhle bych se měl probouzet každého rána... Pozvedl jsem své oči k jasnému obrysu ve vchodu do nory. Vypadal úplně stejně jako já, až na to, že byl mnohem nižší než já sám. Možná jsou další vlci, jenž jsou hodně podobní mě samotnému, třeba nejsem jediný...
Ze stínu vystoupil skutečně můj další dvojník, ale nejednalo se o mě samotného. Ty oči, jenž byly plné něhy a lásky ke mně, na mně vzhlížely, jakobych byl v životě to jediné, co kdy ta samička měla.
Ach Zlatosrdce, zašeptala ta samička a přitom přistoupila blíž, a já zjistil že není tak malá, jak by měla být, že jsem spíše já ten menší. Překulila mě tlapou na záda a já pohlédl do dalších velkých očí nějakého tvora, jenž se mi chtivě zakousl svými roztoucími zoubky do ouška, aby později byl odstrčen tlapou matky, jenž obhajovala právo nejmladšího.
Zlatosrdce, hlas nabíral na síle, ale tentokrát ta samička, jenž mi dávala podivný pocit zázemí a lásky, jaký jsem pocítil jenom u své matky vlčice, neotevřela ani trochu své pysky. Jakoby ten hlas nepocházel od ní.
Zlatosrdce, ječel tentokrát už onen hlas.Byl mi tak známý, ale přesto jsem jej nikdy neslyšel, nebo to bylo jenom tím, jak moc naléhavě zněl? Ano, jakoby mě přímo nutil otevřít moje oči a pohlédnout na realitu, jenž jsem se snažil tak hloupě ignorovat. Ano, pohlédnout přímo do toho jasného ohně, zhluboka vdechnout štiplavý kouř, jenž mě málem připravil o smysly.
Oheň, bylo moje první slovo, ale místo toho abych jej vykřičel do světa, pln hrůzy, jsem jej jen zašeptal, neboť kouř, jenž mi pronikl do plic, mi nezanechával dostatek vzduchu byť jen na mluvení. Pohlédl jsem odhodlaně do kvílících plamenů, které se kolem mě plížily a nemilosrdně polikaly vše co se jim dostalo do cesty. Ne, to už nebyl sen..., byla to bolestná skutečnost dozvědět se až právě teď, že to před čím zvířata prchala byl právě tento oheň, jenž se mi sápal po tom jediném co mi zbylo. Po životě...
Znovu jsem se zhluboka nadechl a do nosu mě opět udeřil štiplavý kouř, jenž mi zároveň znovu vklouzl do plic. Byl jsem nucen se rozkašlat a přitom lapat po vytouženém vzduchu, ale do plic se mi dralo stále více kouře a oči mi začali slzet, jak se do nich štiplavý dech ohně zakousl.
Prosím, ječel hlas zastiněný hrůzou. Postavil jsem se na vratké nohy a veškerou svou energii, jsem vyložil ve snahu rozhlédnout se kolem. Nepopadal jsem dech a měl jsem dojem, že plameny mě obklopily ze všech stran, ve snaze pohltit mě a zavránit tak dalšímu trápení, jenž mělo přijít a jenž ještě příjde.
Váhavě jsem vykročil, abych se setkal s dost bolestnou odezvou. Pocítil jsem dost plačivou bolest v pravé tlapce, kterou jsem vykročil vpřed. Ano, oheň mě chtěl strávit a rozhodně mě nechtěl pustit dál, a zanechat tak svou kořist jenom tak bez okolků. Bylo mi šílené horko, oči mě slzely a plíce se stále dopračovali více a více po vzduchu, nebýt toho dalšího výkřiku, nejspíš bych se vzdal a nechal se plně pohltit ohněm, ale ten hlas mě přesvědčil.
Zlatosrdce! Ječel opět ten hlas a mě se v tu ránu rozšířily oči hrůzou.
Nebe! Vykřikl jsem vyděšeně a na nic jsem už tentokráte nečekal. Couvl jsem dva kroky zpět, blíže ke stravujícímu plameni, jenž se na mě drásal ze zadu. Zavřel jsem oči a ztěžka oddechoval, dokud jsem neucítil ostou bolest na ocasu. Dodnes ho mám popálený od krutého ohně, ale s láskou vzpomínám na ten čin, jenž jsem vykonal, pro svou sestru.
Vydrž, zašeptal jsem a pak jsem se teprve odhodlal k činu. Otevřel jsem oči a nechal je pohlédnout do hladového ohně, a pak... pak jsem se rozeběhl abych se mocně odrazil a prorazil stěnu ohně. Náraz byl tvrdý, neboť jsem vrazil přímo do pekelně rozehřátého kameného výklenku, od ohně. Oheň mi sežehl vousy i chlupy na těle a ve větru jsem zacítil silný zápach spáleniny. Nebyl čas poohlížet se po svém zranění, vím jen, že to co jsem udělal byl nadvlčí výkon.
Nebe, křičel jsem a doufal v odezvu, avšak žádná nepřicházela. Byl jsem vyděšeným, musel jsem svou velkou sestru najít. Snažil jsem se potlačit pochyby a přeskočil jsem další plamen, jenž se stravoval na trávě a rostl každým okamžikem. Dopadl jsem na zem a rozeběhl se vpřed, panicky se ohlížejíc po Nebi, neboť ona byla téměř poslední potomek našeho rodu. Proběhl jsem pod hořící větví, jenž se odloupla a s tichým zašuměním dopadla na zem a posléze za mnou hned uzavřela jedinou únikovou cestu. Tím jsem se teď vůbec netrápil, jediným mím problémem byla zrovna teď má neodpovídající sestra. Otočil jsem se dvakrát do kola, až jsem nedostatkem přístupu vzduchu, stratil pojem o tom odkud jsem přišel. Přeskočil jsem povědomě vypadající trávu a přitom jsem málem vrazil do povědomně vypadající větve, jenž utrhl hladový oheň, který se právě teď plazil blíž ke mně. Škubnul jsem sebou ale nehodlal jsem před ním utéct. Proskočil jsem ohněm, a pocítil jsem silný nával horka a bolesti,. Vykvikl jsem bolestí, a přepadl na záda, abych se později vyválel v rozehřáté hlíně. Horko přestalo, ale spáleniny ještě pořád pálily jako čert. Rozeběhl jsem se vlevo, a přitom jsem vyběhl na vysoký výběžek, kterými naskytl pohled na okolí.
Tady bylo prozatím dostatek vzduchu, jenž jsem mohl vstřeba. Rozkuckal jsem se a nabral jsem co nejvíce vzduchu do plic. Nával čerstvého vzduchu mě téměř připravil o půdu pod nohama, cítil jsem sílnou únavu a bolest, jenž se odrážela v mém zničeném těle, které bylo dlouho sužováno horkem...

***

Probudit se bylo pro docela dost těžké. Všechno mě pálilo a bolelo. Přál jsem si abych hned znovu ztratil vědomí. Štiplavý kouř ohně tu stále byl, ale necítil jsem ono horko jenž jsem pociťoval tam... Tam kde jsem nedokázal zachránit svou milovanou sestru, jenž byla obětovaná ohni, ale přesto i když ona ztratila svůj život, já jsem si ho díky ní zachránil...
Neměl jsem slzy nad její ztrátou, protože všechny slzy jsem začínal vyčerpávat pro svou bolest, kvůli níž jsem každým okamžikem doufal, že umřu. Ano, tak moc mě celé mé tělo bolelo, chtěl jsem se zvednou, avšak nedokázal jsem to. Oči jsem měl stále pevně zavřené, a z úst se mi vydralo křik plný bolesti...
Neboj se Zlatosrdce, jsi v bezpečí, zaslechl jsem něčí hlas. Tak jemný, tak milý... Ano. Jsem v bezpečí, a opět se můžu oddat jasnému klidu, jenž mi našeptávala moje matka, jenž mi byla tak podobná, ale přesto jiná. Olízla mi čumák a potom se přitulila ke mně a k mým sourozencům.
V bezpečí....

KONEC


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání

Klik
Dvojklik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by