Triangl: Část I.

20. října 2013 v 9:44 | Tulačka |  Archiv

Část I.

Lilith
(Zdroj obrázku: Shio)
Žánr: Erotické, romantické, drama, horor, fantasy, +18


Lilith…, zašeptal hrubý hlas.
S hlasitým výkřikem se dívka probrala ze sna. Prudce se narovnala a promnula si oči, které se mezitím rozsvítily jako žárovky. Po spáncích jí tekly pramínky potu. Její dech byl těžký a srdce bušilo tak moc, že měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.
"Hnusný sen," zachraptěla nespokojeně a pohlédla na zatažené okno, které bránilo světlu vniknout do pokoje.
"Lily! Zaspíš!" Ozval se unavený, hluboký mužský hlas. Lily si povzdechla a s podrážděným tónem odpověděla: "Už vstávám, tati!" Tolik záviděla svému bratrovi, který byl daleko od toho protivy. Taky by si přála už být na vysoké a bydlet na koleji, co nejdál od tohohle zapadlého města.
Co to vlastně bylo za sen? Ptala se sebe samé. Nemohla si téměř vzpomenout na to, co se v něm stalo. Byl tam chlad. Ledově ostrý a pichlavý. Jako tady v té místnosti…
"Tati?"
"Co zas?"
"Tys nezaplatil plyn?" Křikla podrážděně Lilith a protáhla obličej znepokojením.
"Ne, poslal jsem na školné a učebnice pro Reného." Odpověděl jí s klidem a pootevřenými dveřmi nakoukl do jejího tmavého pokoje. "A roztáhni si záclony, ať aspoň jednou v životě vidíš, jak vypadá slunce," zažertoval nepatřičně vysoký, oplácaný muž, který nyní otevřel dveře dívčina pokoje dokořán.
"Tati! To je můj pokoj!" Řekla rozčepýřená blonďatá dívka, která seděla na horním patře malé palandy.
"Není jen tvůj. Je i Reného," zamručel její otec nespokojeně a znovu dveře, jejího pokoje, zavřel.
Lily si povzdechla a poté, ne příliš energicky, vstala z postele. Opatrně slezla z vratkých schůdku na podlahu. Rozhrnula těžké látkové záclony a vyhlédla ven oknem. Ano, slunce už vyšlo. Ale bylo ještě jemné a téměř na počátku své cesty. Zas tak oslnivé pro její oči nebylo.
Chlad v pokoji byl nepříjemný a dřevěná podlaha byla vystydlá. Nebylo vůbec těžké se zlobit na svého bratra, který si vybíral to nejlepší z rodiny. Prvorozený, chytrý, sportovně nadaný, tak proč by nemohl jít na soukromou vysokou školu někam až na konec světa! Jen díky němu, se často stává, že jednou do měsíce nefunguje topení, neteče teplá voda, nebo nefungujou žádné elektrospotřebiče. Následně přijede na prodloužený víkend domů a nemusí nic dělat, ani se fyzicky namáhat. Vaří mu ona, uklízí po něm ona, žehlí mu a div, že mu nepomáhá se sprchovat. Těžký to život ženy v domácnosti, že?
Zachvěla se a bosýma nohama přešla po studené podlaze ke skříni, která zabírala víc jak půlku místnosti. Díky bohu, že postel byla patrová a vešlo se do pokoje více věcí. Jen škoda, že v noci postel kvičí jak hladové morče. Zřejmě je postel už příliš stará a opotřebovaná. Potřebovala by koupit nová.
Vytáhla ze skříně uniformu a bez delšího otálení se oblékla. Jednalo se o delší kostkovanou žlutočernou sukni, bílou košili se žlutočerným motýlkem a černým svetrem s účkovým výstřihem. V zimě si i raději brávala černé nadkolenky, někdy i teplé punčocháče. Dnes dala přednost raději nadkolenkám. Přes uniformu si přehodila teplejší delší mikinu, učesala své zkrapatělé blonďaté vlasy a vrhla se na zkrášlování. Přece nedopustí, aby jí někdo viděl nenalíčenou. Kdo by chtěl po ránu vidět takovou děsivou mumii!
Otočila svůj pohled k zrcadlu. Její hnědé oči sklouzly od pat až k obličeji, kde se zarazily. Následoval prudký nespokojený nádech.
"Co to…?" Zamumlala zděšeně. Pravá ruka jí prudce vystřelila ke krku, kde se jí táhl dlouhý úzký šrám, se zaschlou krví.
"Co to, sakra, je?" Ptala se sebe samé nespokojeně a promnula si pálivou čerstvou ránu. "Jak se to stalo?"
"Lilith!" Křikl na ní znovu otec a přerušil znovu tak Liliiny zmatené myšlenky. Lily si vztekle dupla. Načechrala si trochu řasy řasenkou, nanesla make-up na kruhy pod očima a upravila si pořádně svůj motýlek na košili. Popadla tašku s učivem a raději hned vyrazila ze svého miniaturního pokoje do drobné chodbičky. Zamířila do kuchyně, která byla po tolika letech stále bez dveří, a chopila se připravit si rychlou snídani, po níž následoval úprk do školy. Její otec seděl v čele malého jídelního stolu, který obklopovaly další tři prázdné židle, a zrovna četl něco v maxi vydání denního tisku. Měl štěstí, že mu práce začínala až krátce po půl jedenácté.
"Udělej mi prosím svačinu do práce." Prohlásil její táta ospale. Zřejmě zase celou noc nespal.
"Dobře," řekla rezignovaně a namazala mu chleba sýrovou pomazánkou a k tomu mu nakrájela okurku s červenou paprikou. U sebe byla skromnější. Vzala si kousek tmavého rohlíku s šunkou, která zbyla v ledničce. Ještěže aspoň ta lednička stále fungovala.
"Tak hodně štěstí v práci," povzbuzovala svého otce Lilith a se svou svačinou a školní brašnou vyrazila do školy. Za deset minut jí zvoní na hodinu. Určitě zase přijde pozdě! Dostane znovu neomluvenou hodinu!
"Jojo… tobě taky!" Broukl na ní otec. A pak dodá jen tak mimochodem.: "A Lil, budeme mít nového nájemníka."
Nájemníka? Není čas se zastavovat a ptát se ho na to, jak svou poznámku myslel. Ale když nad tím chvilkově přemýšlela, usoudila, že nájemník se přece nemá kam vejít. Leda, že by si pronajímal obývák, ale to je trochu nelogické. Mohl by spát v kuchyni. Nebo by mohl spát ve špajzu, který by se dal předělat na malinkatý dvou a půl metru velký pokoj. Anebo, při nejhorším, by mohl bydlet s ní v pokoji. To je přece nemyslitelné. Lilith si do pokoje nikoho cizího nepustí. A co by na to řekl René, kdyby se to dověděl? Je to i jeho pokoj!
Vyběhla ven na chodbu, zavřela za sebou vchodové dveře do bytu a rozeběhla se dolů po schodech. Cestou dolu potkala nepříjemného pana Conella.
"Dobrý den."
"Tss... prej dobrej den. Co třeba dodat komu ho přeješ?" Houkl na dívku podrážděným tónem stařík a přitom zahrozil pěstí. Už aby opravili výtah a Lil, nemusela poslouchat jeho každoranní brblání. V klidu by si jezdil výtahem a ona by ho nemusela potkávat tak brzo ráno po chodbách. Odkud se vlastně tak brzy ráno vracel?
Doběhla k hlavním vchodovým dveřím a odemkla si je. Nezabývala se tím, že je má zamykat. On je jistě někdo zamkne místo ní. Sice s hlasitým brbláním, ale určitě ano.
Vyšla ven do chladného brzkého rána a teprve teď si na něco vzpomněla. Boty si vzala, ale bundu přes mikinu neměla. Vydechla obláček sraženého dechu a chvilkově zapřemýšlela, jestli se má vrátit nahoru a dojít si pro ni.
"Lilith! Zapomněla sis tu bundu!" Zvolal na ní její otec z bytového okna, ve čtvrtém patře. Dívka se zašklebila a poté nešikovně chytila bundu, kterou jí táta hodil ze shora.
"Dík!" Řekla, oblékla si jí a konečně vyrazila do školy. Zima už se dala lépe snést. Naštěstí se dlouho trápit zimou nemusela, škola byla totiž jen tři ulice od jejího domova. Během tří minut už stála před hlavním vchodem, které obklopoval malý park s lavičkami, lemující cestu. Podívala se na telefon.
08:07, bliklo nazelenalé písmo na obrazovičce.
Sakra. Zase jdu pozdě, blesklo jí hlavou a raději se hned vrhla ke vstupním dveřím s čipem v ruce. Dveře zabzučely a ona vnikla na hrobově tichou školní chodbu. Ticho a prázdno na chodbě působilo děsivě. Po špičkách se vydala směrem ke skříňkám. Nemohla si pomoci, ale cítila se velmi provinile, že přišla do školy zase tak pozdě. Prošla dlouhou širokou chodbou na konec a zahnula doleva do úzkého průchodu, který vedl dolů do šaten. Bylo docela zvláštní mít šatny a skříňky až ve tmavém sklepě.
Už když kráčela dolů po schodech uvědomila si, že dole v šatně je poněkud velká tma. Ale snad za to mohlo jen to, že v šatnách nebyla žádná okna. Navíc světla, co byla dole v chodbě, svítily vždy příliš slabě.
Seběhla dolů po schodech a stanula u průchodu. Všude byla tma. Vlastně jí tak trochu vůbec nepřekvapilo, že je dole tma. Nejspíš někdo z profesorů zhasnul, když tudy procházel. Vždy to tak dělají, ne? Určitě jen zběžná kontrola, kde všude plýtvají studentíci elektřinou. A nebo se možná jedná o hloupý vtípek nějakého ze studentů.
Raději zkusím rozsvítit, pomyslela si Lil.
Vůči tmě byla příliš obezřelná. Opatrně, aniž byy se odlepila od studené vybílené zdi, se přiblížila co nejblíže k okraji dveřního rámu a snažila se nahmatat spínač. Své oči upírala znepokojeně do tmy. Nikdy se nebála tmy, ale z toho tíživého neproniknutelného tmavého mraku, který většina lidí označovala za neproniknutelnou tmu, měla divný pocit. Než stihnula pořádně rozklepanou rukou prohmatat okolí stěny uvědomila si, že vzduch v okolí začíná trnout a chladnout. Přitom pomyšlení jí přejel mráz po zádech.
Z chodby se ozval těžký nádech. Někdo tu zřejmě byl!
Srdce jí začalo bít jako splašené, ale její prsty dál zmateně šátraly po zdi. Není tam, pomyslela si po chvilce nejistě, když skončila s prozkoumáváním stěny, a stáhla rychle ruku zpět k tělu. Poté se nervózně se začala hrabat v kapsách a hledat telefon, který si schovala do bundy. Její roztřesené prsty uchopí do rukou hranatý vychladlý předmět a rychle jej vytáhne ven. Rozsvítí obrazovku a posvítí si na zeď, vedle níž postávala.
Není tu…, musí tedy být na druhé straně! Řekne si v duchu a otočí ruku s telefonem k druhé stěně, která byla vlevo od ní.
Bojíš se? Zašeptal hrubý hlas, s chladným dechem, do Liliina levého ucha.
Při těch drsných slovech se jí vlasy hrůzou naježily. Srdce jí poskočilo, ale neměla v plánu se nechat od toho vtipálka tak snadno nachytat. "Kdo je tu?" Houkla nervózně a otočila se zády k neproniknutelné tmě, čelem ke schodům. Nikoho tam však neviděla. Bylo to tou neproniknutelnou tmou? Co kdyby ten vtipálek stál ani ne krok před ní a její oči by ho stejně neviděli? Co kdyby jí dýchal teď práve za krk a nebo by se chystal jí pořezat nožem?
Zhluboka se nadechla. Proč jí to přijde tak povědomé? Pořezání nožem? Jak je možná, že má pocity deja vu?
Nervózně stočila pohled zpět do tmy a posvítila si telefonem do místnosti. Telefon házel mírné stříbrné světlo po zemi. Sotva jí umožňoval vidět na krok před sebe. Mhouřila oči ve snaze prozkoumat temnotu před sebou. Vyděšeně se nadechla a znovu začala hledat spínač ke světlu.
Přešla k druhé stěně a s mobilem si posvítila na zeď.
Díky bohu! Tady je! Pomyslí si potěšeně a sepne ulehčeně spínač. Ozve se cvaknutí a světlo se nahodí. Avšak jen na okammžik. Párkrát zabliká a pak se ozve hlasitá rána. Střípky se kolem rozletí jako dychtivé tanečnice a rozpráší se po zemi. Nastane opět tma.
Sakra! Praskla žárovka! Vyděsí se Lilith. Musím ale stihnout vyučování! Přece nejsem malé dítě, abych se bála tmy. Povzbuzuje se v duchu a opatrně vyrazí vpřed.
Mdlé světlo telefonu jí chabě osvětlovalo okolí a vrhalo na ní i na její okolí vysoké temné stíny. Čím dál šla, tím více pociťovala větší chlad v místnosti. Obrátila telefon směrem ke skříňkám a zkontrolovala popisné číslo jedné z nich.
37, ještě kousek…, řekla si v duchu a znovu stočila telefon zpátky do středu tmavé chodby. Zamrazilo jí. Přímo v chodbě, pár metrů od ní, svítily velké žluté oči. Ukročila dozadu. Při tom rychlém a nekontrolovaném pohybu zakopla o vlastní nohu. Těžce dopadla zadkem na ledovou zem a vyrazila si dech. Mobil jí vypadl z ruky a odskočil od ní na půl metru dál.
Lilith…, zašeptal opět hrubý hlas ze všech stran. Žluté oči se zavřely a zmizely ve tmě.
"Kdo-kdo je to?" Vyhrkla vyjeveně. Teď už věděla stoprocentně, že má strach ze tmy. Nebo alespoň z toho, co se v ní může schovávat. Měla pocit, že má srdce až v kalhotách.
Pár sekund ztěžka oddechovala, ale hlas se znovu neozval. Pobrala veškerou odvahu, kterou měla a nervózně se natáhla po matně rosvíceném telefonu. Avšak, dřív než se její ruce obemkly kolem displeje ucítila něco studeného jak se jí protáhlo kolem ruky. Šokovaně strhla ruku zpět k tělu. Telefon se roztočil jako káča a vmžiku zmizel ve tmě. Bůh ví, proč zrovna v tu chvíli zhasl jeho displej.
Lilith. Řekl hlas do jejího pravého ucha. Hlas jí zaskočil v krku. Byla jako ochromená, když ucítila chladivý dech na své pokožce.
Víš co je utrpení? Zašeptal znovu do jejího levého ucha. Po krku jí přejelo něco dlouhého a chladného. Její těžký dech se pod tím nátlakem zastavil. Srdce jí bilo jako splašené.
Slyším rytmus tvého srdce…, zamumlal jí hlas opět do pravého ucha. Uslyšela těžký výdech a chladný dech se jí skroutil kolem krku. Bála se byť jen trochu pohnout. Nastalo ticho, ale útočník jí dál dýchal svůj studený dech za krk. Její tělo se za boha nechtělo pohnout a ani dýchat. Při tom šoku si však neuvědomovala, že se jí nedostává dechu. Nakkonec zaslechla šustění látky a klapání podpatků, které prošly kolem ní, a následně začaly mizet v útrobách chodby. Když zmizely kroky z doslechu, slyšela tiché zabzučení. Rozzářilo se kolem světlo. Dech, který do této chvíle zadržovala, povolil. Plíce se naplnily novým přísunem kyslíku a krev v jejích žílách zajásala nad novým okysličením.
Co to-? Pomyslela si zmateně a přimhouřila oči proti světlu. Otočila zvědavý pohled směrem ke stropu. Sklo žárovek bylo prasklé, ale přesto vydávala světlo. Klesla pohledem zpět k zemi a vyhledávala očima telefon. Koutkem oka zahlédla něco červeného na zemi. Byla to tmavě rudá růže. Ale růže se pomalu rozpíjela po zemi, jako kdyby se jednalo o obyčejnou kaluž obarvené vody. Nevědomky vyhledala očima svou dlaň. Na levé dlani se jí leskla červenorudá mapa.
Krev? Ruka jí vystřelila ke krku a ucítila nepříjemně kluzké teplo. Ten strup, co měla ráno na krku, se jí dost nehezky odloupl. Ale proč je tady tolik krve? Tolik mé krve?
MOJE KREV!
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání

Klik
Dvojklik

Komentáře

1 Momo-chan Momo-chan | Web | 24. října 2013 v 21:56 | Reagovat

No teda... vyzerá to zaujímavo a meno Lilith sa mi naozaj zapáčilo do tohto prostredia, ktoré si vytvorila. Som zvedavá, ako to pôjde ďalej. Trochu ma prekvapilo, že zvýrazňuješ priamu reč, priznám sa, že som to ešte tuším v žiadnej poviedke nevidela. Ani poriadne neviem povedať, či mi to vadilo, alebo nie. Mala som s toho však chuť si prečítať len priamu reč. Akoby ostatný text nebol dôležitý, ale pri tom dôležitý je. --- Neviem, či vieš ako to myslím :D prepáč, neber to v zlom, len úprimne hovorím čo si myslím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by