Triangl: Část III.

23. listopadu 2013 v 11:14 | Tulačka |  Archiv

Část III.

Cain
(Tvůrce obrázku: Shio)
Žánr: Erotické, romantické, drama, horor, fantasy, 18+



Tma a ticho. Ticho a tma. Jen kapky deště narušovaly tento nudný klid. Kapky, které věčně narážely do oken a do zdí, ve snaze dostat se dovnitř. K němu dovnitř. Celou hodinu úpěnlivě zpívaly, aby je pustil oknem. Nebyl to pěkný sen. Spíše noční můra. Hezčí byl ten předešlý. Ten, kde se sluneční svit spojoval s blonďatou hřívou jedné hnědooké krásky. Té, která dnes záhadně skončila na školní ošetřovně. Jen malá rána, řekla tehdy Shiley, když to zjistila. Další přestávku za ní hned vyrazila. Ale on za ní raději nešel.
Promnul si oči a hlasitě vzdychl.
"Špatná, špatná povaha.," mrmlal si nazlobeně. Raději se narovnal na lavičce. Věděl, že už se blíží konec hodiny a to hlavně díky digitálním hodinkám na své ruce. Nemusel ani vstávat, aby si rozsvítil v téhle zatemněné místnosti. Natáhl jen ruku šikmo nahoru, vpravo. Ozvalo se tiché cvaknutí spínače. Světlo naskočilo takovou rychlostí, jako naskakuje spořič monitoru.
Párkrát nejistě zablikalo a poté se ustálilo. Bylo až nepříjemně ostré oproti předešlé tmě. Cain stočil pohled opět zpátky před sebe.
"Ach, pro Boha!" Vyjekl překvapením a šokem.
"Promiň. Vylekal jsem tě?" Zeptal se ho černovlasý chlapec ve velké uniformě.
"No to, kurva, jo!" Odvětil Cain až příliš hlasitě. "A vůbec, kde ses tu vzal?"
"Co to říkáš? Byl jsem tu celou dobu," řekl hoch a zamrkal na něj svými dlouhými řasami.
"Jo?" Zeptal se Cain až příliš nedůvěřivým tónem. Byl si totiž jist, že tu ten kluk do teď nebyl. Nepřišel vlastně ani o přestávce s ostatními kluky. Nebo si toho aspoň Cain nevšiml. Ale nový spolužák zas tak nenápadný nebyl, aby si ho nevšiml. Spíš působil na lidi opačným způsobem.
"Ano, jen tys byl celou dobu zabraný do svých myšlenek," řekl s úsměvem na rtech ,"Ale to nevadí, také se mi to často stává."
Je až příliš moc milý…
"Aha. Tak fajn." Zakončí rozhovor Cain, který už se odmítal dál s tím klukem vybavovat. Raději se opřel o zeď a znovu zavřel oči. Snažil si vybavit ten sen, který se mu zdál předtím, než se spustil déšť. Opět nastalo to příjemné ticho narušované jen kapáním deště.
"Za jak dlouho je přestávka?" Vytrhl ho z jeho přemýšlení Rian.
"Nevím." Zavrčel v odpověď.
"Máš hodinky." Poznamenal pozorně.
Cain si nahlas a otráveně povzdechl. Otevřel oči a sklopil pohled k hodinkám "Za osm minut." Odpověděl na jeho otázku a poté se na něj nespokojeně podíval.
"Tak to je fajn. Omluvíš mě u profesora? Řekni mu, že mi nebylo dobře." Začal si ihned vymýšlet výmluvu.
"A je to aspoň pravda?" Zeptal se ho Cain. První den a už vymýšlí výmluvy, proč by měl chybět, pomyslel si poté nespokojeně.
"Ne. Proč?"
"Neměl by ses vymlouvat a flákat hodiny hned pr-,"
"A ty se flákat můžeš?" Přerušil ho Rian obviňujícím tónem. Cain se zamračil.
"Narozdíl od tebe mám papír na flákání." Odvětil jedovatě.
"Aha," Rian se opět usmál tím svým sebejistým úsměvem, "No nic, já půjdu." Dodal a otočil se k odchodu. Při tom mu lehce zacinkaly drobné v jeho levé ruce, kterou svíral v pěst. Cain se ušklíbl. Vlastně se ani nedivil, že nový žák tak rychle podlehl jídelním automatům. Obědy tu nebyly zrovna moc zdravé a dobré.
Dveře za Rianem zaskřípaly a místnost se opět ponořila do příjemného ticha. Ani kroky toho nováčka nebyly skrz dveře slyšet.
Cain na okamžik zavřel oči a opět se snažil vybavit si ten sen. Napřáhl ruku do prázdnoty a snažil se uchopit tu malou titěrnou myšlenku. Ta se ale stále schovávala někde v zadu, v jeho hlavě. Musel jí pořádně vyhnat ven. Na chvilku opět spatřil ty krásné blonďaté vlasy, které se vlnily pod teplými paprsky světla. Viděl ty krásné čokoládové oči, hnědé přísné obočí, sedmovitý nosík a útlý krk. Vybavil si i ty rty. A ty rty... ty rty se mračily. Obraz se rozplynul. Vzpomínka celého snu byla v nedohlednu.
Naštvaně otevřel oči. Byly trochu ztěžklé únavou. Nespokojeně se rozhlédl po chlapecké šatně a nosem zhluboka nasál pach potu. Nesnášel ten pach. Stejně tak jako nesnášel to, že tu musí hodinu sedět a čekat na své spolužáky.
Zvedl se z lavičky a řádně si protáhl své ztuhlé končetiny, hlavně ruce. S hlasitým zívnutím přešel před zrcadlo a pohlédl na svůj rozespalý obličej. Chtěl se ujistit, že je vše tak jak má. První co udělal, bylo, že zvedl ruku směrem k oku a přejel si prstem po duhovce. Spokojeně pokýval hlavou a totéž vyzkoušel i na oku druhém. Nyní pocítil, že mu oči vyschly tím, jak si do nich sáhnul.
Párkrát zamrkal, aby si je zvlhčil. Podíval se opět na svůj odraz, aby si mohl zkontrolovat svůj ležérní účes.
Ale ten koho v zrcadle viděl nebyl on...
Z lesklé plochy se na něj zlověstně upíraly čokoládově hnědé oči. Odraz byl dvakrát tak vysoký než ten jeho předtím. Samotné zjištění, které se dostavilo o chvilku později, že to není jeho já, bylo pro něj velmi šokující. Zalapal po dechu a odskočil od zrcadla. Odraz ho nenásledoval. Dál na něj zíral tím temným pohledem bez hnutí, bez dechu, bez pohybu… Cain cítil, že ho zevnitř naplňuje panika. Svůj zrak ale nebyl schopný od toho cizince odvrátit. Co když to byl vážně on? Co když prodělal takovouhle fatální změnu? O tom je přece spousta filmů. Je možné, že by dopadl jako jeden z těch hlavních hrdinů? Opravdu má hnědé vlasy?
Pln paniky a sžírajícího strachu si vtrhl pár vlasů, aniž by odvrátil pohled od zrcadla, a zkontroloval jejich barvu. Byla stále blond. Odraz mezitím natáhl ruku směrem k Cainovi. Zabalil dlaň v pěst a následně se vší svou hbitostí do skla udeřil.
Ozval se hlasitý praskot. Zrcadlo se rozsypalo po podlaze a utvořilo malinkaté blískavé střípky. Mladíkova mysl kázala, ať se do střípků nedívá, neb se obával toho, co tam spatří. Nakonec se tamale jeho pohled přece jen stočil. Bylo to v pořádku. Byl to zase on. V odraze viděl jen své velké šedomodré oči a rozcuchané blonďaté vlasy. Ale něco přece jen v pořádku nebylo...
Ruka mu vystřelila k obličeji a přejela po strništi od líce až na bradu. Tam bylo něco horkého a lepkavého. Naklonil se více nad střepiny, aby si mohl lépe prohlédnout bradu. Skutečně tam byla krev. Rána mu ale připadala povrchní, jen při doteku trochu pálila. Teď když se nad svým zraněním zamyslel, uvědomil si, že jej pálí i pravá paže. Zkroutil ruku tak, aby viděl na místo, odkud bolest přicházela. Rána zde nebyla o moc hlubší, ale byly do ní zabodané malé střípky zrcadla. Nebyl to hezký pohled
Zasyčel bolestí, když se snažil zdravou rukou malé střípky vytáhnout. Přitom se snažil potlačit mdloby, které na něj přicházely.
Jeho činnost narušily blížící se hlasy z chodby. Hodina zřejmě už skončila. Ale jak to, že neslyšel zvonek?
"...yhráli dvakrát. A on odměňoval až třetí hru, a jejich tým vyhrál přece jen jednou, a to jen tu poslední hru!" Pravil hrubý klučičí hlas velmi podrážděně.
"Co naděláš. Už to tak prostě bude." Odpověděl další hlas tomu prvnímu naprosto klidně.
"Ale není to spravedlivé!" Brblal ublíženě ten první mladík.
"Přestaň si stěžovat, Morte. Někdo prohrát musí." Zasmál se třetí hoch, který jim skočil do rozhovoru. Zřejmě patřil mezi vítězný tým.
"Byla to jen náho-," bránil se Mort, zrovna když otevíral dveře do šatny ,"da... No do prdele!" Zalapal po dechu, ten černovlasý vyzáblý mladík Mort, když otevřel vrzající dveře dokořán.
"Cos tu zase kravil, Cainele?" Vyhrkl mladík, který vykukoval za svým černovlasým vyšším spolužákem.
"Jsi v poho?" Zeptal se ho hned poté Mort a vrazil horlivě do místnosti, aby si svého spolužáka prohlédl. Přitom rozšlapal pár střepů, které tiše zasténaly pod jeho těžkýma nohama. Rychlým pohledem prozkoumal jeho zranění, ale dřív než stihl otevřít pusu, promluvil jeden z chlapců, kteří postávali ve dveřích, dříve.
"Ty vole, měl bys jít na ošetřovnu." Zachraptěl uzounký mladíček s dlouhými vlasy.
"Teď jsem to chtěl říct, Donne." Řekl Mort.
"Měl jsem v plánu tam vyrazit, kluci." Odvětil Cain a pokusil se o úsměv. Ale z pohledu na krev se mu začalo dělat trochu mdlo. Před svými spolužáky však chtěl vypadat jako drsňák a tak zvedl zraněnou ruku, aby jim ukázal palec nahoru. Cítil, jak mu v paži zavrzaly střepy. Měl co dělat, aby svou vzrůstající nevolnost potlačil.
"No vidíš vole, je v pohodě." Pravil Donn a ušklíbl se na Mortimera. Na Mortovi bylo však znát, že stále nad slovy, svého drobného spolužáka, pochybuje. Nakonec jen pokrčil znepokojeně rameny.
"Ty píčo! Čum na to! Tady byl zas cirkus!" Vyhrkl další příchozí s otevřenými ústy dokořán a praštil loktem do svého kamaráda, který jej následoval do dveří.
"No nic, já jdu na tu ošetřovnu." Aspoň to má jeden světlý bod, uvidím Lil, pomyslel si. "A vyřiďte, prosím vás, profesorovi, že tomu novému se udělalo blbě."
"Tse, je tu jen jeden den, a už se fláká." Začali si hned stěžovat kluci na toho nováčka. Jejich pozornost byla v mžiku převedena z rozbitého zrcadla na nováčka.
"Co to je vůbec za jméno? Rian? Neměl by to být spíš Brian? Jeho rodiče asi nevěděli, co chtějí, když…," více už Cainel neslyšel, protože z šatny odešel. S tichým zavrzáním se za ním zabouchly dveře, které zavřel zdravou rukou. Nyní se vydal co nejrychlejší cestou na ošetřovnu. A celou cestu se snažil raději nedívat se na krvavou ránu na ruce. Už jen při tom pocitu, že krvácí, mu bylo špatně od žaludku.
------
"Co si, pro Boha, chlapče vyváděl?" Ptala se sestra svým mužským hlasem. Obličej měla tak blízko k Cainovu, že i viděl, jak jí pod nosem raší knírek. Byl to nehezký pohled.
"No, prasklo zrcadlo." Řekl tiše a stáčel pohled na opačnou stranu, než bylo jeho zranění. Když mu ošetřovatelka vyndávala střepy, skousl si raději spodní ret a tiše úpěl. Cítil, jak ho v očích začínají pálit slzy. Následně mu začala čistit ránu. Na tu pálivou a sžíravou bolest snad do smrti nezapomene. Nebylo to pro něj příjemné, ale nechtěl být za fňuknu. Nedej Bůh, aby si to někdo o něm myslel. To by vůbec nebyla hezká vizitka.
"Je tu ještě Lilith?" Zeptal se hysterickým tónem. Rozhlédl se kvapně po místnosti a pohled se mu zadrhl o jednu z postelí, která nebyla ustlána. Ještě předtím než mu sestřička odpověděla, znal odpověď. Nebyla tu. Zanechala po sobě jen smotanou deku, proleželý polštář a pět prázdných krabiček od mléka na stolku.
"Ne, odvedla jí kamarádka k autu, kde na ni čekal otec." Odvětila sestra suše a poté mu zalepila ránu na paži velkou náplastí. Cainel si nespokojeně odkašlal.
"Nemělo by se to zašít?" Zeptal se, když spatřil náplast na ruce.
"Myslím, že ne."
Myslí? Ona myslí? No pro Božského vola! Kdo jí dal kvalifikaci k tomu, aby tu mohla pracovat? Kráva! Nebo spíš bejk! Nadával v duchu Cain.
"Jak je to dlouho, co Shiley odvedla Lilith?" Odvedl raději rozhovor jinam. Už se totiž nechtěl vyjadřovat k její neschopnosti ošetřovat lidi.
"Takových deset minut," zapředla sestra mezitím co uklízela dezinfekci a pinzetu ,"Také by sis měl najít doprovod a jít raději domů." Dodala. Zřejmě nechtěla mít žádné problémy z toho, jak ho špatně ošetřila.
"Jo, jen si dojdu do třídy pro věci,"
"Dej pozor. Ať sebou někde nesekneš," varovala ho ještě předtím, než vstal ze židle. Očima znovu zabrousil k místu, kde Lilith zřejmě předtím ležela. Už podle krabiček u mlíček poznal, že se jedná o všech pět příchutí, které zde byli k dostání.
"Ach, tvá kamarádka tu vlastně nechala jedno nedopité mléko," řekla sestra a přešla k drobné hromádce na stolku, "Je to holka a neumí si po sobě ani uklidit," mrmlala si pod vousy a pak Cainellovi podala jedno jediné plné mlíčko. Nemusel se ani koukat na to co to bylo za příchuť. Moc dobře věděl, že je to čokoláda. Lilith ho nikdy nepila.
"Děku-,"
"Tak tady jsi!" Přerušil jeho slova až příliš jemný dívčí hlas.
"Mluvila jsi s ní?" Zeptal se Cain Shiley, která ještě ani nestála ve dveřích ošetřovny. Ostýchavě se zastavila a pak jen rozvážně pokývala hlavou. Cain vyšel ven z malé ošetřovny na chodbu, dál z doslechu zvědavé sestry.
"Lil je už mnohem lépe," brebentila mezitím Shil. Ale Cain jí moc neposlouchal.
"Myslím, že je ráda, že měla možnost ulejt se ze školy. Já bych se také moc ráda ulila. Lilith to udělala vážně chytře," pokračovala dál ve svém monologu. To už se ale dostali z doslechu sestry a Cain nechtěl moc poslouchat něco o tom, že se má dobře. Ne, že by ho to nezajímalo… jen měl na srdci důležitější věci.
"Co řekla?" Zeptal se Shiley znenadání a přerušil jí uprostřed věty. Černovláska se zatvářila zmateně. Její oči ale napovídaly o opaku. Věděla moc dobře, o čem Cain mluví.
"Kdo?" Optala se ho.
"No přece…," nervózně si odkašlal a přitom cítil, že mu na tvářích roste ruměnec ,"Lilith," zašeptal a polkl nepříjemný knedlík v krku.
"Aha," zamumlala. Oči jí nepatrně ztvrdly. Ústa se zkroutila do nespokojeného výrazu. "Promiň. Řekla, že se jí líbí jen zrzci," řekla soucitným tónem a pohled stočila směrem k zemi.
V Cainově tváři se zračilo zoufalství. Jeho první a jediné odmítnutí. Od dívky, ke které vzhlížel…
"Měj se," dodal Cain nešťastně, vmáčkl dívce do rukou čokoládové mléko a poté urychleně odcházel.
Shiley ho sledovala s kamenným výrazem, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak stočila pohled k čokoládovému mléku. V očích se jí zračil jistý nepokoj.
Zapomněla jsem jí koupit to mléko…
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by