Zničená

22. dubna 2014 v 21:27 | Tulačka |  Archiv
Název: Cesta za zradou
Doba: Středověké fantasy
Žánr: Fantasy, Drama, Dobrodružné

Cesta za zradou

část IV.
- Zničená

PROLOG:
"Jaká byla moje maminka, pane Petkindsi?" Ptala se Kallipsa a koukala přes pultík na postaršího muže s brýlemi.
"No, byla vysoká a štíhlá. Měla krásné zelené oči, ostře řezanou tvář, jemný nosík, plné rty... a... a,"
"Byla jako já, že?" Přerušila koktání pána Petkindse Kallipsa nešťastně.
"Ano. Jako ty," zašeptal a naklonil se přes pult, aby na maličkou Kallipsu lépe viděl, "Stejně tak odvážná, bystrá, milá a šikovná jako ty, zlatíčko," řekl a mile se na dívku usmál.
"To je důvod proč mě vesničani nemají rádi?"
Starý brejlatý mužík se ostře narovnal. Odtáhl tvář od pultu a poodešel vzad. Kallipsa zaslechla jeho tichý povzdech.
"To není ten důvod, holčičko," zašeptal velmi tichým hlasem.
"Potom..., potom je to tedy moje vina?" Zeptala se černovláska sebeobviňujícím tónem.
"Ne!" Řekl pan Petkinds až příliš ostře. Jeho oči se opět zabodly do zelených očí malé holčičky. Nastala delší chvíle ticha.
"Víš..., pamatuješ si co tě ještě naučil tvůj otec?" Kallipsiny oči se při jeho slovech rozzářily.
"Tančící elementy? Chcete jeden z těch kousků vidět?" Ptala se nadšeně a už se chystala zvednout ruku k názornému předvedení.
"Ne!" Jeho hlas byl lehce vystrašený. Dívka zvedla svá velká kukadla nespokojeně k muži. Pan Petkinds si odkašlal, "Zatím raději ne," dodal, aby holčičku uklidnil.
"A proč se na to vše ptáte?" Zaštěbetala dívka, "Jak to souvisí s tím, že mě lidé nemají rádi?"
"Za to, že nechodíš do školy, že nemáš přátele. Za to, že tě lidi nemají rádi," hlasitě si povzdechl, "Může jen tvůj otec."

Les zašuměl a odkryl obrysy dvou vysokých shrbených postav, které držely v rukou luky. Jeden z nich ho napnul a během mrknutí oka vypustil šíp z tětivy směrem k vyděšeným očím samotné Kallipsy. Dívce se na okamžik zatmělo před očima. Ozvalo se hlasité křupnutí.
Vzduch a prostor. Kallipsa se hlasitě nadechla předtím než jí vyrazil dech hlasitý dopad na tvrdou prašnou zem. Následně poté na ní dopadla další tvrdá těla pár dalších spoluvězňů. Možná jim chtěli přece jen pomoci...
"Ah," vyhrkla Kallipsa pod tíhou těl. Po chvilce ticha ucítila jak tlak polevil. Zaslechla skřípání štěrku a hlasité chraptění.
"Ne, já ještě nechci umřít!" Zaječel jí někdo do ucha a následně poté slyšela bouchání vzdalujících se nohou. Nadzvedla se na loktech a podívala se na prašnou silnici. Utíkalo po ní společně tři lidi a dvě děti. Ale před kým vlastně utíkali?
"Au, moje kosti," zaslechla zachraptění staříka. Setřásla ze sebe dvě bezvládná těla a chystala se zvednout.
"Zdravíčko, slečínko," zaslechla ženský hlas a mezi oči jí zamířil nůž. "Jeden jediný prudký pohyb a už se nikdy neprobereš." Zašeptala výhružně. Kallipsa se ztěžka nadechla a upřela svůj pohled přímo před sebe na převrácený povoz.
"Kam jel ten povoz?" Zeptala se jí žena, která byla stále seděla mimo Kallin úhel pohledu. Její tichý dotaz přerušilo ječivé vypísknutí. Velmi obdobný ženský křik patřil ale mladému zlodějíčkovi.
"Ne, nezabíjejte mě," uslyšela vyděšené úpění toho mladíka, který jí okradl o všechny její peníze. "Jsem jenom oběť!" Dodal ten strašpytel.
"Jen mu dej," zašeptala posměšně černovlasá dívka, s kudlou přiloženou ke spánku, a pohledem vyhledala vyděšeného chlapce, ke kterému se blížil nazrzlý muž s naostřeným nožem v ruce a lukem se šípy připnutými na zádech. Jeho oděv byl o hodně skromnější, než oděvy žoldnéřů, které před chviličkou povraždili. Na zádech, pod lukem a šípy, měl nenápadný plášť v barvě půdy. Obyčejnou světle zelenou košili měl překrytou lehkou zbrojí, která ho chránila před nebezpečím. Samotná zbroj ale nemohla moc vydržet. Pár úderů palcátem či bojovým kladivem a určitě by, společně s mužovým hrudním košem, povolila.
"Ty jsi mi ale pěkně zlomyslná," zaslechla hlas té nebezpečné ženy, která jí mezitím dýku přemístila na krk, "Stoupni si." Vyzvala jí. Kallipsa se opatrně začala stavět na nohy. Pohledem zavadila o staříka, který se snažil své staré a špinavé tělo zvednout z prašné země. Jeho potrhané oblečení bylo ještě více zašpiněné než předtím. Starý obličej, zvrásněný stářím, byl pošramocený od štěrku a loktů, vyděšených spoluvězňů, kteří právě teď prášili nohama co nejdál od ostatních.
Proč je nejdou chytit? Ptala se Kallipsa sebe samé a poté jí pohled znovu spočinul na staříkovi.
"Nepomůžete mu?" Zeptala se zmateně mladého zrzouna, který se mezitím snažil svázat zlodějíčkovi jeho chmatácké pracky,obyčejným hrubým provazem, za záda. Muž ke Kallipse natočil svůj nebezpečný pohled: "Ne, aspoň nezdrhne."
Kallipsa se zatvářila šokovaně, když spatřila tvář muže. Na okamžik jí mysl zahalila změť vzpomínek na její nepěkné dětství.
"Tak kam jeli ti otrokáři?!?" Vyrušila její myšlenky opět žena, svým zlostným hlasem. Tentokrát místo šepotu použila rozkazovačný tón.
"Humprey?" Zamumlala zmateně dívka místo odpovědi na ženinu otázku.
"Hej, odkud znáš mého bratra, ty flundro?" Zasyčela jí do ucha nebezpečně ta žena a přitlačila dívce nůž více ke krku.
"Bratra?" Zeptala se Kallipsa zmateně, "Keithlyn?"
"Cože?" Zaslechla zmateného muže v zeleném oblečení, který konečně odvrátil svůj pohled od svazování svého vězně. Jeho dlouhé zrzavé vlasy mu částečně zakrývaly obličej, ale hnědé až černé oči se špičatým nosem a úzkými rty jí daly za pravdu. Byl to Humprey. Ten násilnický mladík, který se tak moc snažil jí ponížit a všude ve vesnici zostudit.
"Kallipsa," zašeptal bezděčně Humprey.
"Pro Boha živého...," uslyšela ženu a studená čepel se odlepila od její kůže. Uslyšela, jak od ní mladá žena kousek poodstoupila. Kallipsa zmateně pohlédla na staříka, který sledoval dění s jistým zájmem. Její oči se přesunuli k Humpreymu, který na okamžik pustil zloděje ze svého sevření. Mladý zlodějíček na nic nečekal a s rukami, svázanými za zády, utíkal rychle pryč do lesa.
"Sakra!" Vykřikl naštvaně Humprey a rozeběhl se za uprchlíkem.
"Kde ses tu, u všech ďasů, vzala?" Ozvala se zpoza její zad Keithlyn a vstoupila jí před oči. Nůž, který ještě před chvílí, držela Kallipse pod krkem, měla nyní schován za opaskem. Byla svému bratrovi velmi podobná. Jako kdysi. Černovláska nevěděla jak na její otázku reagovat. A vlastně, vůbec nevěděla, jak se k ní má zachovat. Keithlyn nikdy nezaujímala ke Kallipse pozitivní postoj.
"Ty mu nepomůžeš?" Snažila se raději Kall odvést její pozornost zpátky k Humpreymu.
"Na co? Je to třetí nejrychlejší hraničář," odvětila chlubivě Keithlyn a prohrábla si své krátké zrzavé vlasy.
"Hraničář?" Zeptala se Kallipsa šokovaně. Myslela si spíš, že mladík se svými násilnickými sklony, a velmi bohatými rodiči, půjde spíše mezi čestné stráže. A možná, že se stane nějakým žoldákem, nebo šermířem ve službách královské gardy. Takových násilníků není nikdy dost.
"No ano, a já jsem zase mezi nimi jeden z nejlepších střelců!"
"Ty taky?" Vytřeštila na ní oči.
"Čemu se tak divíš?" Ptala se Kallipsy zmateně, "Co je na tom špatného? Hraničáři jsou velmi dobře placení!"
"Ale-ale...,"
"Je pravda, že to má spoustu mínusů, ale i spousty kladů," říkala trochu zasněně Keithlyn a mezitím, co hovořila s Kallipsou, přešla ke starému žebrákovi a podepřela ho. Stařík se zatřásl a chtěl od Keithlyn poodstoupit. Zřejmě byl obeznámen s tím, že hraničáři patří k jedněm z nejnebezpečnějších lidí.
"Neboj se, kamarádům naší malé Kallipsinky bych nikdy neublížila," pravila zrzka a přátelsky se na něj usmála.
"Potom, proč si mě chtěla zabít?" Zeptala se Kallipsa zmateně a také od Keithlyn poodstoupila.
"Zabít?" Keithlyn se hlasitě rozesmála, "Proč bych to dělala? Nevinné lidi hraničáři přece nezabíjejí. Měli jsme v plánu z vás dostat nějaké informace, a poté vás dovést do nejbližšího města," řekla.
"Nechápu," odvětila zmateně Kallipsa, "Tak to byste nám přece nemuseli vyhrožovat. Natož chtít svázat," dodala po chvilce a pohodila svými dlouhými vlasy, které měla stále ještě spletené do copu.
"Já zas nechápu tvé smýšlení. Lidi jako oni naberou kdejakou nebezpečnou chásku. Berou vrahy, alkoholiky, zlodějíčky a jiný lid, který je pro svůj život schopen zabíjet!" pravila poučně Keithlyn a pak obrátila svůj pohled ke staříkovi. "Jistě jste unaven, nechcete si na okamžik odpočinout?"
Z lesa v tichosti vystoupil Humprey s bezvládným tělem přes rameno. Kallipse se při pomyšlení na to, že je mladý zloděj mrtví, zastřel dech v plicích. Na okamžik si v mysli vybavila to, jak dvojčata dokázala společně zabít víc jak sedm mužů, aniž by vyšli ven ze stínů lesa. Tiší a nenápadní zabijáci. Taková byla pověst hraničářů. Dívka od své tetičky často slýchala, ale jen ve zlém. Teta je neměla nikdy moc v lásce.
"Můžeme vyrazit, bratře?" Optala se Humpreyho jeho sestra a přátelsky se usmála na stále vyděšenou Kallipsu. Humprey jí neodpověděl a hodil bezvládné tělo hrubě na zem. Černovláska přeběhla k mladému zlodějíčkovi a poklekla vedle něj.
"Ty jsi ho zabil?"
"Nebyla jsi to ještě před chvílí ty, kdo tvrdil, ať mu dám pořádně do zubů?" Ozval se Humprey a opatrně otočil jednu z mrtvol žoldnéřů, a poté hledal nějaké užitečné předměty v jejich měšcích, popřípadě v kapsářích, které měli přišité k oblečení pod lehkou zbrojí. Keithlyn opatrně posadila staříka na rozbitý povoz s mřížemi a vydala se pomoci svému bratrovi, v ohledávání mrtvol. Starý muž se unaveně, s hlasitým chraptěním, opřel o povoz a se zájmem přihlížel dění.
Kallipsa opatrně obrátila bezvládné tělo chlapce na bok a soucitně na něj pohlédla. Oči měl zavřené a obličej poničený dalšími šrámy. Jeho hruď se nezvedala. Zřejmě nedýchal. I když dívka věděla, že by měla cítit lítost, žádné pocity ohledně něj neměla. Možná proto, že jí ten kluk tak nehezky obral. Třeba má ještě něco v kapsách.
Černovláska si trochu poníženě promnula ruce a pak jednou z nich zalovila v jeho špinavé kapse u roztrhaných kalhot. Vlastně jí ani nepřekvapila, když v ní nic nebylo a jediná zvláštnost, na kterou narazila byla hluboká díra vedoucí ne jeho holé tělo.
"Kdopak tu má hříšné myšlenky?" Ozval se výsměšný sykot. Rychle stáhla ruku k tělu.
"Cože?" Zeptala se zmateně a pohledem sklouzla k jeho jiskrnému pohledu. Jeho rty se na ní sarkasticky usmívaly. Při pohledu do těch jeho pichlavých a výsměšných očí se jí nahnala červeň do tváře.
"No ne, čarodějky umí být i roztomilé?" Zamumlal a zacvakal zuby.
"Slizký...," odvětila a zvedla se na nohy, "Neříkal si, že je mrtvý?" Zeptala se obviňujícím tónem Humpreyho zad. Poodstoupila raději od mladíka dál.
"Kdo to říkal?" Humprey se na okamžik narovnal a hodil po Kallipse jeden ze svých povýšeneckých výrazů. Ano, ty zlomyslné a posměšné výrazy mu stále ještě zůstaly. Možná to bylo tím, kde vyrůstal. Kdyby měla Kallipsa také takové štěstí, a narodila by se do rodiny velkostatkáře, tak by možná byla taky taková. A nemusela by se loudat přes celou zemi za takovou hloupostí. Počkat, vždyť to ale není hloupost! Takhle se aspoň doví kým je!
"Jestli chceš, tak ho mohu během chvilky usmrtit," řekla Keithlyn a nasadila svůj zubatý úsměv.
"Ne, já nechci umřít!" Začal být mladý zloděj opět hysterický. To na okamžik vyvolalo škodolibý úsměv na Kallipsiných rtech. Nadechla se k odpovědi.
"Ne," řekl naštvaně Humprey, ještě dřív, než dívka stihla odpovědět na ponuku, "Kodex."
"Kodex?" Zeptala se černovláska zmateně a otočila se opět na Humpreyho. Ten jen nejistě mávl rukou a odvrátil se od poslední mrtvoly. Svým úlovkem se pochlubil jen své starší sestře a pak vyrazil zpátky do lesa. Zdál se až nezvykle tichý.
"Kam jde?" Zachrmlal stařík a sledoval zrzavého muže svým kalným pohledem. Levou rukou se snažil oprážit staré roztrhané kalhoty.
"Pro odvoz," odvětila neurčitě Keithlyn.
"Odvoz?" Kallipsa přešla ke starému muži a snažila se mu pomoc oprášit prach a štěrk z jeho oblečení. Muž se na ní jen vděčně podíval a zamyšleně se na ní usmál. "Někoho mi připomínáš, princezno,"
Princezno? Dívce zaplesalo srdce radostí. Vždy byla čarodějnice, babizna nebo ta šereda. Nikdy nebyla princeznou. Nebo aspoň ne pro ně. To táta jí tak říkával... Z jejích myšlenek jí vyrušilo hlasité šoupání.
"Ty si hlupák, když se budeš kroutit jak žížala, nezdrhneš. Akorát na sebe upozorníš," zavrčela Keithlyn a propalovala svým nenávistným pohledem zloděje. "Jestli tak moc chceš přijít o život, tak...,"
"Ne, ne! To opravdu není tak nutné!" Přerušil jí pisklavě vyděšeným hlasem. Ozvalo se tiché zašustění a z lesa vyšel Humprey, který vedl za uzdičku dva mohutné poníky. Přes Kallipsinu tvář se mihlo zklamání.
"Ah,"
"Copak?" Optal se Humprey svým kousavým hlasem, "Snad sis nemyslela, že máme celý povoz!"
"Stařík pojede na mém koni," řekla Keithlyn. Aspoň někdo měl v sobě špetku soucitu s jinými. Ale i Kallipsa by si chtěla trochu odpočinout na hřbetě poníka. Opatrně podepřela staříka z jedné strany a vedla jej k poníkům. Stařec šoupavě kráčel vedle ní a chvilku si něco mumlal pod vousy. Když došli k mini vydání koní, tak promluvil: "Viděl jsem spoustu lidí. Spoustu," blbábolil zmateně, "A měli hrníčky,"
"Jo jasně, taky ti pak jeden dám, když sklapneš," řekl Humprey a svými silnými pažemi vysadil staříka na poníka. Keithlyn přešla ke zlodějíčkovi, který ležel ztuhlý na zemi s vyděšenýma očima upřenýma k nebi, a vytáhla ho na nohy. Následně poté ho dovedla k jednomu z poníků a přivázala ho k sedlu.
"Ó, vlastní hrneček..., budeme pak nerozlučná hrnkodvojka, jako nůž a srdce,"

KONEC
< Vrátit se k třetí části || Pokračovat k páté části >
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání

Klik
Dvojklik

Komentáře

1 Lucky14 Lucky14 | E-mail | Web | 8. května 2014 v 16:01 | Reagovat

Tak jsem to konečně přečetla, trochu kratké, ale pěkné.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by