(Bez)významný článek

17. června 2014 v 10:54 | Tulačka |  Archiv
Hm já se vlastně nikdy moc nevykecávám, jako většina blogařů. Ale poslední dobou se mi moc nechtějí psát povídky. Co to kecám? Ale chtějí! Nápadů je hodně jen stačí přiložit své prsty ke klávesnici. No, ale upřímně. I přesto, že je nápadů tolik, tak je přece nemohu všechny začít psát. To bych se udatlovala k smrti. Navíc si nemohu rozepsat víc povídek jak tři, protože pak by byl menší problém s jejich dokončením. Já se moc dobře znám... když si rozvrhnu moc práce tak se na ní pak postupem času vykašlu, a to si nemohu dovolit. Nebo spíš to si ani nechci dovolit! Co je ale podmětem tohohle článku je spíš to, že se mi moc nechce začít psát povídku Cesta za zradou. A to jen z toho důvodu, že jak jsem se tak urputně připravovala na maturitu, zase mi vypadli podstatné věci a budu si muset znovu celou povídku přečíst od začátku. Mimochodem, taky se musím pochlubit, že jsem první kapitolu této povídky poslala i na Vysokou školu k praktické zkoušce jako umělecký text. Možná jsem to už v nějakém článku zmiňovala. A vzali mě... kdo ví jestli díky té povídce.



No a horší věcí tohohle článku je to, že jsem si z něj postupem času udělala tak trochu spíš deníček než místo na souhrn mých povídek a jiné tvorby. Časem od toho snad upustím a v brzké době se snad proplácám skrz povídku Cesta za zradou, abych mohla začít psát novou povídku na téma fanfictionu. Vždy mě zajímalo jaké to je psát fanfiction tak si to snad aspoň v téhle povídce vyzkouším. A možná bych měla i něco udělat s povídkou Love triangle. Nevím proč, ale mám z té povídky pocit, že je napsaná velmi nudným způsobem. Buď jí předělám a nebo zruším. Ale rušit by jí byla asi škoda, že? Ale když se nemohu přinutit k přepsání nebylo by to opodstatněné? Možná už mi nejde tolik psaní jako kdysi. Třeba je to tím, že čím starší sem, tím více upouštím od fantazie. Avšak stále mám ze sebe pocit, že jsem něco jako Walter Mitty. Mám něco jako svůj tajný ale bohužel imaginární život. Určitě taky znáte ten pocit, když k vám do práce přijde člověk, kterého nesnášíte, a vy vyskočíte ze židle dvojitým saltem, kopnete ho patou do brady a pak ho pěstí praštíte tak, že proletí skrz okno až zpátky na parkoviště. Ne? Opravdu ne? Tak potom budu asi já sama věčný snílek.

Možná bych si i měla taky tleskat a to nejen kvůli maturitě, kterou mám a o které jsem se už určitě nejednou zmínila (Hlavně před svou milovanou rodinou. Ono je totiž takové pěkné když máte v jedné části vaší rodiny zatím nejvyšší vzdělání!) ale taky kvůli slovu ALE, které jsem si tak často zvykla používat. Mám pocit, jako bych tohle slovo používala na začátku každé druhé věty. Skoro v každém článku používám na začátku každé druhé věty ALE. To slovo se mi začíná příčit. Co místo něj můžu použít? Avšak? Alespoň? Nebo? A nebo? Všechno to zní tak hloupě stejně. To bude možná tím, že ta slovíčka mají podobný význam, když je zasadím do věty.

Už dost s tím slovíčkem ale, měla bych se zpátky k jádru tohoto článku. Tím jsou mé šílené myšlenky, které neustávají ani v noci. Například jsem včera (nebo dneska?!?) šla spát zase až kolem půlnoci. Možná jsem přemýšlela nad tím jak si v poslední době hledám nějaké kamarády na ven. Třeba mému problému rozumíte. Já nikdy neměla moc kamarádu se kterými bych mohla trávit čas. Určitě je to hlavně proto, jaké problémy jsem měla kdysi s přátelením. Nejedna zrada a už se vám do toho moc nechce. Já se už s holkami moc nekamarádím a ani je moc už nevyhledávám. Chci mít spíš kamarády. Ale ani v tom nejsem moc úspěšná. Téměř žádný kluk se s holkou nechce jen kamarádit. Pokud to není šedá myšička z kouta (omlouvám se všem myšičkám). K čemu mi je to, že se líp bavím s klukem?

Taky jsem se nechala ostříhat. Konečně! Už nemám vlasy do půli zad. Mám je ke krku. Navíc, jak stejně kdysi řekl jeden můj známí, stejně jsem je měla krátký a měla jsem jich málo. Což se mě docela dotklo. Hlavně protože vlasů mám, že bych je mohla rozdávat a taky že mi je žádná gumička ani nepobere. Asi si to vysvětlil tím, že mi ty vlasy vždy slehly k hlavě. Mám jich tak moc, že mi vždy slehly k hlavě a pak mi vysely kolem jako psí uši. No nebyla to moc hezká podívaná. Jako bonus jsem je měla pěkně zničené. Tak jsem se rozhodla, že se půjdu ostříhat. Zašla jsem do kadeřnictví, kde stříhaly samé mladé dámy a měli by rozumět nejlépe tomu co chci, a chtěla se nechat ostříhat. Řekla jsem jim, že chci zastřihnout konečky (to byla má původní idea, dřív než jsem si moje zlaté vlásky chtěla nechat víc zkrátit) a potupně sestříhat vlasy tak, aby mi nabyl objem. Víte co myslím, že? Sestříhat postupně na kratší, delší, delší a delší... aby se mi tolik nelepily k hlavě a nepůsobily neupraveným dojmem. Kadeřnice mě ostříhala. Ale vzala mi jen konečky. Svůj čin odůvodnila tím, že si myslí, že mi to nebude slušet. Druhá kadeřnice se mi to rozhodla taky rozmluvit a řekla, že jí pak vlasy všude trčejí a nemůže je dát pořádně do gumičky. To, že já gumičky vůbec nenosím je už nezajímalo. Velmi nerada (a s kyselým výrazem na tváři) jsem jí předala peníze a nakvašeně jsem oddupala domů. O týden později jsem se ale rozhodla, že to tak nenechám. To co je mrtvé musí pryč. A tak jsem se objednala ke kadeřnici znovu. Radši na jiné místo. Během toho týdne jsem proběhla co nejvíce internetových stánek zaměřených na účesy. A něco jsem si vybrala. Sice to zase nevypadá podle obrázků, ale dívka na fotce měla méně vlasů než já. Proto mě to nedrží. I tak jsem spokojená. A do gumičky vlasy fakt nedávám. Spoustu mým známým mé vlasy vadí, ale mě ne. Ony dorostou...

A to je snad vše, co se mě během týdne dotklo. Možná ještě menší bonus, nebo spíš tečka na závěr. Už dva dny po sobě jsem měla velmi zajímavý sen. Ale nemohla jsem se donutit si je napsat, tak jsem je zase zapomněla. Smůla, že? Začínám zase lenivět...!

Tulačka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by