1. Kapitola

4. srpna 2014 v 14:44 | Tulačka |  Archiv
NÁZEV: Šest pravidel jak přežít...
ŽÁNR: fantasy, násilí (18+), dramatické, postapokalyptické
DOBA: Blízká budoucnost

1. Kapitola

Brácha mi vždy říkal: Blondie, mysli palicí, ne prdelí jak to máš vždy ve zvyku. Nejdřív chvíli počkej, hlavně potichu ty krávo, promysli si další krok a pak teprve vyraž vpřed. Ale já pokaždé udělala v jeho přísně narýsovaných pravidlech nějakou chybu. Má přílišná zbrklost neznala mezí tehdy a nezná mezí ani teď. Časem jsem se přece jen naučila i opatrnosti a ostražitosti. K té mě ale naučil někdo jiný. Možná by se nedalo ani říct naučil, spíš upozornil. A musím přiznat, že teď není řeč o nikom z mé rodiny. Teď mluvíme o někom mnohem menším a chlupatějším. I když je pravda, že i můj bratr měl větší porost, jak na zádech tak i na břiše, než má tahle polo-chlupatá stvůra, která mě už delší dobu provázela.
Docela mě i udivuje, jak je možné, že tahle uštěkaná potvora ještě furt žije, aniž by jí něco dávno spolklo. Možná tajemství jejího úspěchu tkví v tom smradu, co jí neustále obklopuje. Koneckonců, kdo by chtěl sežrat něco co páchne jako žluklé vejce nasáklé olejem?
Čím déle se mě to drží, tím více mám pocit, že jsem to už někde viděla. Možná to bylo z vědecké laboratoře, kam jsem jako malá chodila krmit zvířata. Třeba si mě to pamatovalo a doufalo, že tomu mohu nějak pomoc, jako to lidé většinou pro takovéhle tvory dělávali. Ale zdá se mi to jako nesmysl. Je to už pět - nebo snad šest? - let zpátky, co jsem tam naposledy byla. Tak dlouho snad ani psi nežijí. Nebo snad jo? U mámy v práci moc dlouho nepobyli. Navíc, to co teď se mnou bylo tak ty malá a huňatá štěňátka připomínalo velmi vzdáleně. Jistě, bylo to stále malé, ale už ne tolik. Pár trsů chundelatých chlupů mu také ještě rašilo, ale žádná sláva. Spíš byl z větší části holý. V zimě mu bývala hrozná zima a vyžadoval dvakrát takovou péči než normálně. Kdysi, když to zamnou přišlo, bylo to jen kost a kůže. Vlastně - hahahaha - kůže je pořád. Ale je to výborný poplašný zařízení. Někdy moc hlasitý, ale lepší než se spoléhat jen na své ubohé lidské smysly.
Maminka těm malým chundelatým štěňátkům říkala Mopsík, Jezevčík, Jokšír nebo Čivava. Byly to hrozně divná jména. Své dítě bych takhle rozhodně nepojmenovala. Ale toho kůžáče - odvodila jsem to od slova chlupáče, hahahaha - jsem pojmenovala podle toho, co mi ho nejvíc připomíná. Pan Čivavák se mi však zdá moc přátelský a mazlivý, oproti ostatním štěňatům z vědecké laboratoře.
Ode dne, kdy jsem potkala Čivavu, už uběhl skoro rok a půl. Jeho zvířecí smysly mi pomáhali v přežití líp než hloupá bratrova pravidla. Ale i těch bylo třeba, abychom společně s panem Čivavou fungovali.
A jak tomu bývá zvykem tak jsem i dnes, jako každý den, vzala pana Čivavu na výlet po okolí. Zase skončil ve velké brašně, kterou jsem kdysi našla v jednom z opuštěných motelů. Z batohu mu vždy čouhala jen jeho plešatá hlava s huňatými trsy bílých chlupů na ušiskách. Zdálo se mi, že mu to vůbec nevadí. Naopak se v tom i vyžíval. Někdy dokázal během cesty usnout a krásně se vyspat, aby načerpal energii. To já jsem si při své každodenní túře nemohla dovolit.
Rozhlédla jsem se po zaprášené a přírodou zdemolované ulici. Nikde jsem naštěstí nezahlédla žádné stopy kouře nebo dýmu. Zatím mě to ale moc neuklidnilo. Věděla jsem totiž, že na jistotu tu sice zatím nebyli, ale každým okamžikem by mohli dorazit a pořádně to tu zřídit. A určitě by to nebylo příjemné setkání.
Měla bych si pospíšit, řekla jsem si v duchu a přeběhla jsem nehlučně ulici na druhou stranu. Přitiskla jsem se ke kusu šrotu auta. Bylo hodně zrezavělé a těžko se dalo rozpoznat jakou mívalo kdysi barvu. Já si pamatuji, že když mi bylo deset, měla jsem nejraději tmavě modrou, které mamka říkala perleť. Neustále mi opakovala, že modrými auty jezdí jen snílci a mají hodně bouraček. Když mi tohle řekla, tak jsem neurčitě ukazovala na auta a ptala se: A co říká tahle barva? A tahle? A co tamhlecta? Na to už neznalo odpověď. Zřejmě o všech barvách nevěděla... Táta by jistě s určitostí řekl co je to za značku auta, o které se opírám. Toho barva nezajímala. Byl to typický chlap, jak maminka říkala.
Na chvíli jsem ztratila rovnováhu a více jsem se opřela o auto. To hlasitě zavrzalo a pan Čivavák výstražně zaňafal.
"Šššš," zachraptěla jsem svým dlouho nepoužívaným hlasem a samotná jsem se lekla jak zvláštně mi zní. Alespoň jsem tak na okamžik umlčela hysterické ňafání toho skrčka. Tiše jsem si povzdychla a vykoukla jsem zpoza auťáku, abych si mohla lépe prohlédnout okolí. Ulice vypadala prázdně. Možná, že až moc mrtvě a nepoužívaně.
Hlavně potichu, ty krávo, říkala jsem si v duchu bratrova hrubá slova. Párkrát jsem se nadechla znovu vydechla než jsem se rozhodla dál pokračovat. Vyrazila jsem tiše k dalšímu cíly, který jsem si před chvílí v duchu vytyčila.
Vyskočila jsem na nohy a tiše jsem přeběhla chodník, abych v následujícím okamžiku zaplula dovnitř do zničeného domu. Určitě už byl opuštěný delší dobu. Možná tak od začátku velké paniky, která vypukla zrovna, když v televizi a v rádiu proběhli poslední informace o celosvětové situaci. Dveře byli vylomené a většina oken vysklených. Na zdech v chodbě viselo pár rodinných fotografiích s rozbitými skleněnými rámečky. Jednu spadlou fotku jsem opatrně překročila. Překvapovalo mě, že si na tomhle domě někdo vybíjel zbytečně energii. Vždyť už nebylo zapotřebí někomu škodit. Obzvlášť, když se dozajista jednalo o opuštěná místa.
Chodba, ve které jsem ve vší tichosti stála, byla až nezvykle tmavá. Trochu mě to mátlo, protože lidi, před těmi sedmi, osmi, lety, měli rádi světlo. Nevyhledávala žádnou tmu. Už tehdy věděli, že přežívají jen díky světlu. Dnes se nikdo neschová pod rouškou tmy...
Znovu jsem překročila rozsypané sklo na zemi, které mi vzdáleně připomínalo barevnou mozaiku v kostele, a na okamžik jsem zvedla zrak ze země výš ke stěně nalevo. Všude byla spousta rodinných fotografií, schovaných hezky za rámečkem a nánosem prachu. Některé viseli nakřivo, jiné popadaly na zem. Ty, co ještě viseli na zdi byli pod prachem stěží viditelné. Možná to bylo dobře. Byla to ošklivá připomínka toho, jak bylo vše dřív tak jednoduché a normální. Celý den nic nedělat a jen tak odpočívat, nebo jenom bláznivě pobíhat po městě, jako to dělali v té době všichni dospělí. Občas, pro zažehnání nudy, stačilo přepnout televizní kanál z Jetixu na KidZ a shlédnout další díl Totally Spies. Nikdo z nás nemusel pobíhat po světě, hledat jídlo, vodu a jiné věcičky potřebné k přežití. Nic už není tak skvělé.
Můj pohled se na okamžik zastavil na jedné větší společné fotografii. Bylo na ní pohromadě celkem pět lidí ve svátečním oblečení. Tvářili se šťastně. Úplně ve předu, na zemi, seděla copatá hnědovlasá dívka, snad v mém věku, v noblesních černých šatech, na ramínka, s puntíky a květinkami. Vedle ní seděl o alespoň pět let mladší hoch v černých kalhotách, s červenou košilí a kravatou. Za nimi postávali muž a dvě ženy. Jedna ze žen měla starý a vrásčitý obličej. Dlouhé šedé vlasy měla stažené do jednoduchého ohonu. Vedle té staré ženy postával muž nadšeně objímající svou ženu. Ta žena mi trochu připomínala jednu mámu mé kamarádky ze školky. Měla na krátko ostříhané pískové vlasy a menší mandlovité oči s vysoce klenutým obočím. Na obličeji měla velkou vrstvu make-upu a šminek. Zřejmě o sebe, před velkou panikou, velmi dbala. V pozadí, za celou rodinou idylkou, stál Vánoční stromek zdobený všelijakými barevnými ozdůbkami. Kdybych měla místo v batohu, určitě bych se po nich po domě poohlédla a v rychlosti bych si je sebou zabalila. Ale nebyl čas, a ani místo, na zbytečnosti.
Stočila jsem raději pohled zpátky před sebe. Nechtěla jsem si ničit náladu smutnými, cizími, vzpomínkami na to, jaké to bylo kdysi.
Do úzké dlouhé chodby ústily čtyři místnosti. Některé dveře byli prohnilé tak, že by do nich stačilo jen šťouchnout a hned by se na místě rozpadly. Jiné byly už dávno vylomené nebo jinak zničené. Všechny čtyři vchody do místnosti ústily zleva a naproti vchodovým dveřím, kterými jsem přišla dovnitř, stály točité schody. Vyrazila jsem raději už rovnou směrem k nim. Nahoru po schodech určitě dorazím k ložnicím, kde bude dozajista jakžtakž čisté oblečení, pokud i to málo co zde zbylo, nebude vyrabované.
Než jsem stihla dojít k úpatí schodů slyšela jsem jak pan Čivava nervózně zafrkal. Zřejmě si zase potřeboval udělat místo v žaludku. Na to jak moc malý byl tak si potřeboval dost často si někam odskočit. Neustále dělal hromádky. Nebylo dne kdy by jich aspoň pět neudělal. Vždy jsem si říkala, kde se to v něm bralo. Ale nejhorší na tom bylo, že mu bylo jedno kdy a kde to udělá. Byl schopný to udělat i na místě kde spával. A já vůbec nevěděla co s tím dělat. Nikdy jsem žádného psa neměla.
"Budeš to muset chvilku vydržet," zamručela jsem svým zhrublým hlasem v polovině cesty po schodech. Pes naštěstí už neodpověděl.
Vyšla jsem po vrzajících schodech až nahoru do prozářeného patra. Přímo naproti mě bylo vysoké klenuté okno, které dovnitř pouštělo spousty světla a prosvětlilo tak celou chodbu. Takovéhle okno potřebovalo rozhodně i přízemí. Otočila jsem se do chodby. Byli tu opět čtyři dveře. Až na jedny, úplně vzadu, byly zavřené. Všechny dveře vypadali stejně shnile a schátrale jako ty dole. Přišla jsem k nejbližším a opatrně jsem do nich šťouchla prstem.
Nic.
Hahahaha. A to jsem se obávala, že se něco stane. Že dům rozpadne a zbudou jen základy. Nebo že se dveře složí jak padací dveře.
Uvolněně jsem si vydechla a sáhla jsem po klice, abych dveře otevřela. Hlasitý skřípot, který se v tu náhle ozval mě zaskočil. Šokem jsem nadskočila a prudce jsem se otočila směrem ke schodům. Byl ten zvuk přece ze zdola, ne? Srdce se mi rozbušilo jako zvon.
Blondie, mysli palicí, ne prdelí! Řekla jsem si v duchu a vytřeštila jsem oči na schody. Měla jsem se dřív porozhlédnout dole, jestli tam něco není, ne jít jak blázen nahoru a rovnou to tu začít prohrabávat! Copak jsem se za ten čas co jsem byla sama stále nic nenaučila? A to jsem si před chvíli říkala, jak je bezvadné, že mě pan Čivava naučil opatrnosti! Vždyť i on mě na nic dole neupozornil. Nebo mě chtěl upozornit tichým nesouhlasným zafrkáním? Proč jsem jenom tak neopatrná? Co mám teď dělat? Mám utéct? Mám to tu prohledat? Jestli tu je jeden z těch silnějších tak se neubráním!
Sebrala jsem veškerou svou odvahu co jsem měla a vyrazila jsem zpátky ke schodům. Cítila jsem jak se mi krk zahlcoval nepříjemnými slinami i to, že mi srdce pomalu klouzalo do kalhot.
Chytila jsem se zábradlí a co nejtišeji jsem šla dolu po schodech. Cestou dolu jsem si sáhla za opasek a vytáhla jsem ostrý lovecký nůž. Teda, ehm... samozřejmě, že už nebyl zas tak moc ostrý, jaký býval před třemi roky, ale snad je k obraně ještě dost použitelný.
Pane bože, já tady umřu... já umřu kvůli své neopatrnosti. Já ale ještě nechci odejít, chci žít. I když vše v tomhle světě už za nic nestojí! Hrálo mi v hlavě celou cestu dolu po schodech. Hlavně nešlápnout na špatný schod. Nemohu si dovolit, aby schody zasténaly. Ještě bych na sebe upozornila. To rovnou můžu začít křičet: Tady je tvoje čerstvá jednohubka!
Vešla jsem do přízemí a hystericky jsem se rozhlédla. Naštěstí byl pan Čivava potichu. Určitě zastrčil svou holou hlavu a schovává se teď celý v batohu. Z nejbližší místnosti něco tiše zavrzalo kousek od rozlomených dveří. Začala jsem couvat zpátky ke schodům.
No tak, Blondie. Nebuď srab. V ruce držíš nůž a nic ti nemůže ublížit. Stačí jen k těm dveřím dojít a zabodnout do něj nůž a bude po něm. Jen tak. Bude to rychlé. Aspoň nestihne přivolat celé stádo.
Sakra. Věděla jsem, že sem dřív nebo později přijdou! A přesto jsem to zase riskovala!
Zhluboka jsem se nadechla a stiskla jsem pevněji pěsť ve které jsem svírala nůž. Přikrčila jsem se k zemi a pomalu jsem se plížila k vylomeným dveřím. Překročila jsem pár střepů a vešla pod rám dveří. Přímo přede mnou stála přírodou zničená kuchyně. Naproti mě byl dřevěný, převrácený stůl, a dvě pohozené židle. Z mého pohledu jsem ještě zahlédla kousek kuchyňské linky s poličkou. Skrz rozlomené dveře jsem zahlédla oprýskanou a roztrhanou látku nějaké košile. Košile se zachvěla a já zahlédla záblesk holé kůže. Na okamžik jsem se zarazila, když jsem zaslechla hlasité funění. Následovalo tiché zavrzání a skřípnutí kalhot. Pár vteřin ticha.
Zhluboka jsem se nadechla a přichystala jsem se k činu. Během těch pár vteřin jsem přešla k rohu rozlomených dveří a chystala jsem se vykouknout.
"Áááách," ozvalo se úlevné vzdechnutí následované hlasitým proudem tekoucí vody. Vyklonila jsem se.
Ani ne pět centimetrů před mým obličejem jsem viděla velkou tlustou a chundelatou žížalu. Vytřeštila jsem oči šokem a otevřela jsem ústa v němém výkřiku. Pár vteřin jsem jen třeštila oči na nepříjemný obraz, který se mi před očima naskytl, ale tu idylickou chvilku nakonec narušilo hlasité zakňourání z mého batohu.
"Co-?" zamručel hlas ze shora. Stočila jsem oči nahoru a setkala se tak s vyděšeným pohledem staršího chlapce s prořídlým knírem. Pak jeho pohled ztvrdl. Proud moči téměř okamžitě ustal.
"Úchylačko!" Vykřikl zlostně.
Utíkej! Pomyslela jsem si. Vyskočila jsem na nohy a chtěla se rozeběhnout pryč. Můj dokonale promyšlený plán k útěku však během pár vteřin ukončila těžká váha, která mě přikovala k zemi. Z mého batohu se ozvalo hlasité pisklavé zakňourání pana Čiváváka.
"Ach, fuj! Krysa!" Slyšela jsem mladíka vykřiknout. Místo toho aby ze mě seskočil strachy, cítila jsem jak mi ze zad ubyly alespoň dvě kila váhy. Vytřeštila jsem oči. Slyšela jsem nespokojené psí vykviknutí. Ozvalo se skřípnutí něčeho dřevěného a těžká mužská váha se nade mnou lehce uvolnila. Teď jsem se ale spíš bála sama o sebe než o plešatého psa. Nadzvedla jsem se na loktech, kopala kolem sebe nohama a plazila se, co nejrychleji sem mohla, pryč.
"Nikam nejdeš, úchylačko," uslyšela jsem výhružný hlas předtím, než mě znovu chytil za batoh a stáhl zpátky pod sebe. Přetočila jsem se na záda a chystala jsem se mu nůž, který jsem stále křečovitě svírala v ruce, vrazit do krku. Napřáhla jsem se, ale ale rychlý, tvrdý úder mi nůž vyrazil z ruky necelý metr ode mě. Pak se jedna jeho velká rychlá tlapa obtočila kolem zápětí obou mých ruk, které mi přitiskl nad hlavu.
Vydechla jsem šokem a vytřeštila jsem oči do neznámého obličeje. Mladík vypadal stejně v šoku jako já. Nevypadal tak nebezpečně jako jiní lidi, na které jsem občas narazila. Jeho oříškově hnědé oči ladily s delšími čokoládovými vlasy, které mu padaly do obličeje. Na ostře řezané tváři měl několika denní strniště a pod rovným nosem, s širším chřípím, měl lehký opelichaný knírek. Trochu mi tak připomínal Čivaváka. Sjela jsem očima níž k jeho špičaté bradě a přes krk jsem cestovala na zničenou letní košili až k rozepnutým kalhotám, ze kterých mu stále koukalo jeho ohanbí. Zhluboka a šokovaně jsem se nadechla.
"Ty...," začal zmateně, a zřejmě by i pokračoval než bych ho přerušila.
"Kalhoty....," zamumlala jsem. Sklopil na okamžik oči. Nejdříve k těm mým a pak k těm svým. Zmatek a šok najednou nahradil jiný pohled. Zdál se tvrdý a spalující.
"Copak, princezno? Ráda by sis zašpásovala?" Zavrčel blízko mého obličeje a já ucítila silný závan nějakého alkoholu. Možná rum nebo vodka. Já nevím. Všechno mi to přijde stejné. Po velké panice nikdy nebyl čas na pití. Nebo alespoň u nás v rodině.
Cítila jsem jak šťouchlo něco tvrdého do mého podbřišku. Lehce jsem se nadzvedla, ale dřív než jsem stihla zahlédnout o co jde, jeho tělo se na mě přilepilo jak žvýkačka na botu. Vydechla jsem veškerý vzduch v plících. Zalapala jsem panicky po vzduchu. Ušklíbl se a lehce se nadzvedl.
"Víš, dlouho jsem neměl žádné děvče. Je těžké najít nějaké použitelné pouzdro," zamumlal a volnou rukou mi zastrčil pramínek vlasů za ucho. Rozklepala jsem se hrůzou, když jsem zjistila, že se jeho ruka přesunula na můj hrudník, kde se mi začal plížit do výstřihu. Jeho dotek mi přišel nepříjemně slizký.
Začala jsem panicky trhat rukama a kopat nohama v zoufalé snaze se osvobodit. Jeho stisk na rukou však více zesílil. Do očí se mi začaly pomalu hrnout slzy bolesti a strachu nad následujícím. Je to tu. O tomhle jsem četla v jedné z knih. Umačká mě svým tělem k smrti!!!
Srdce mi začalo opět tlouci jako šílené.
"Haf!" Zaštěkal hystericky pan Čivava. Na chvíli se odmlčel a pak začal pokračovat ve svém hlasitém a pisklavém krafání.
"Sakra! Co je to?" Vyprskl mi do obličeje vztekle a po něčem se ohnal nohou. Odpovědí mu bylo zapraštění dřeva. Ale štěkání psa neutichalo. Štěkal více intenzivněji a hlasitěji. Zachvěla jsem se a znovu jsem se snažila uvolnit z jeho pout.
"Hahaha, to ani nápad. Nikam nejdeš!" Zasmál se mladík a ušklíbl se na mě svým zlověstným úsměvem.
Z dálky se ozvalo hlasitý hrdelný řev.
"Kurva," zašeptal mladík a tvář se mu stáhla hrůzou.
"Jsou tady," zamumlala jsem a roztřásla jsem se strachy. Blížili se. A rychle. Brzo to tu bude všechno spálené na popel...

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 michelle-fantasy michelle-fantasy | Web | 15. srpna 2014 v 15:22 | Reagovat

Nevím, jestli to tak mají všichni, ale já cítím napětí v příběhu až, když poznám všechny postavy, seznámím se s prostředím, apod. U tebe se to ale nestalo. Celé je to napsáné lehce a čtivě. Když jsem se ocitla na konci, koukla jsem se na rozcestník a zjistila, že už další kapitola není. Smím se zeptat, kdy bude? :)

2 Tulačka Tulačka | 16. srpna 2014 v 12:57 | Reagovat

[1]: Ahojky, děkuji moc za hezký komentář, který mě vybuzuje k dalším výkonům :-) určitě bude další díl do konce týdne :-)

3 Terka Terka | E-mail | Web | 1. září 2014 v 19:17 | Reagovat

Skvělá kapitola, úžasně píšeš a já si jdu hned přečíst další díl. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by