3. Kapitola

28. srpna 2014 v 22:03 | Tulačka |  Archiv
NÁZEV: Šest pravidel, jak přežít
ŽÁNR: Fantasy, násilí, (18+), dramatické, postapokalyptické
DOBA: Blízká budoucnost


3. Kapitola

"Je sedm pravidel, které musíte dodržovat...,"
"Sedm? Jen sedm tati? Obvykle na nás vychrlíš podrobný návod o tom---,"
"Ticho Shine! Tohle není žádná desková hra!" Odmlčel se a pak se mi podíval do očí. Jeho hněv se zmírnil a po chvilce dodal: "Tohle je hra o ceny a výlet u bazénu,"
"Vážně?" Můj hlas tehdy zněl dost vzdáleně. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem byla nadšená nově vehnanou myšlenkou na ceny a výlet k bazénu. "Jaké ceny tatínku?" Zeptala jsem se.
"Pro tvojí mlsnou pusinku tam prý mají celý kufřík lízátek, sladkostí a samozřejmě i tvých oblíbených mentolek a Tic tac! A nesmím taky zapomenout zmínit ty super hračky co tam pro děti jako si ty schovávají. A taky výlet k bazénu pro celou rodinu," Zatleskala jsem rukama.
"Já chci! Chci to vyhrát! To všechno!" Pískala jsem a dupala nadšeně na místě.
"Pšt, pšt... tiše zlatíčko," Uklidňoval mě. "To je první pravidlo," dodal.
"Tse, takový nesmysl," ucedil nedůvěřivě Shine a spražil otce svým zlostným pohledem. Tehdy jsem díky němu na okamžik zapochybovala.
"Ticho Shine!" Klidnil jej. "A teď miláčku... Všichni lidi kolem jsou hráči--,"
"Jo a zvířata taky," zavrčel v tu chvíli můj bráška a obrátil perleťově modré oči v sloup. Tatínek ho znovu napomenul pohledem.
"Pak si promluvíme, Shine. Teď zavři zobák a nech mě vysvětlit aspoň částečně pravidla pro hru. Takže, Vždy když někoho, něco, potkáš musíš být tichá jako myška, schovat se a nehýbat. Když tě někdo najde může se stát, že hra skončí. A to přece nechceš, ne? Nechceš těm cizákům přenechat svojí odměnu, že?"
"Ne! To nechci! Všechno je to moje!"
"To je moje holka! Soutěživá a hlavně chtivá po dobrodružství!" Řekl a pohladil mě po vlasech. V ten den jsem byla velmi nadšená z pomyšlení na několika denní hru. A byla jsem rozhodnutá, že nikdo nevyhraje mojí odměnu! Byla jsem rozhodnutá, že to všechno bude moje! A hlavně ty mentolky.
No, a možná bych na to měla teď přestat myslet a raději se snažit co nejrychleji ze sebe dostat to hrozné bahno. Už před dost hodnotnou půl hodinou jsem přišla na to, že je špatné tu špínu namáčet a snažit se jí ze sebe dostat matláním mokrého hadříčku. Bylo lepší ze sebe tu špínu vymnout a vydrobit než jí po sobě víc roztahat. Pan Čivava mě jen potutelně sledoval.
Možná bych měla jít zpátky. Do kostela severně odsud a posbírat nějaké věci sebou. Udělala jsem si tam docela dost slušnou zásobu. Tehdy byla tropická horka. Možná nebylo moc chytré tam zůstat po dva týdny, ale aspoň jsem si tam mohla udělat menší sklad zásob. Z blízkých chatek a z benzínky jsem si nanosila spoustu potřebných věcí. Dokonce jsem přitáhla i kolikery opalovací krémy a všemožné léky co jsem našla. No, nebudu si kecat - jakože lhát, chápeš? Hahahaha -, bylo toho hodně. Vlastně ještě furt je. Asi mám nějakou shromažďovací nemoc. Když někde zůstávám dlouho tak si beru kdejaký bordel co uznám za hodnotný. Mám tam i několik baterek. Kdo ví jestli jsou vůbec funkční. Deset let je přece jen deset let...
No a až tam dorazím, vezmu si sebou nějaké čisté hezoučké hadříky, plechovky s jídlem, novější zbraně - Takže, abych to objasnila... tím nemyslím žádné samopaly nebo brokovnice, kde bych to asi tak vzala? Tím myslím pepřový sprej, možná i baseballku, prak a pár kuchyňských nožů. Jo a jednou jsem i našla šavli. Ale byla dost ostrá takže jsem si jí radši do batohu nedávala. Stejně jako tu baseballovou pálku. - a hlavně boty. Jo a ještě jsem zapomněla na ty časopisy, v igelitovým obalu, který jsem našla na té benzínce. Hlod času je sice i tak nakousl, ale ty balené bagety dopadly hůř.
Když jsem ze sebe sedřela bahno a listí rychle jsem si naházela věci do batohu. Vlastně toho moc nebylo. Jen dvě plechovky fazolí, petrolejová lampa, zvlhlé sirky, kuchyňský nůž, prak a takovou tu žlutou ruční konzoli na tetris. Měla jsem k ní i baterky, ale když jsem byla ve městě tak mi vytekly. Zase. Stávalo se to téměř pořád. Bylo štěstí, že jsem je zrovna ten den vyndala. Jinak by ta hra asi nepřežila... A to je další důvod proč se vrátit zpátky do mého předchozího stanoviště. Nosila jsem si tam i hodně baterek. No a spousta věcí tam vlastně i po někom jen tak zbyla.
Hodila jsem si batoh na záda, zamlaskala na pana Čivavu a vyšla jsem ven ze stodoly. Pro jistotu jsem si předtím nechala otevřené dveře, abych vevnitř viděla, když jsem si sbírala věci. Ale teď jsem raději za sebou zavřela. Škoda, že byla stodola tak obří a nedala se nijak schovat... Musím už počítat s tím, že se sem nemůžu vrátit.
K večeru bych měla dorazit na místo určení. A to jen když půjdu svižnou chůzí.
Švihla jsem to přímou čarou přes zarostlé pole a přitom jsem se neustále, s přílišnou opatrností, ohlížela. Byla jsem naprosto perfektní cíl uprostřed téhle rozlehlé krajiny. Sice jsem svým hnědě zbarveným oblečením trochu ladila s vyprahlým okolím, ale na to se nedalo vůbec spoléhat. Měla bych si pospíšit dřív než bude pozdě. Člověk nikdy neví co se může stát.
Pan Čivava se mi zdál chvílemi dost zmatený. Neustále kroužil kolem mě a zmateně se rozhlížel. Zřejmě nečekal, že se někdy budeme vracet po vlastních stopách. A nebo možná mělo za chvíli přijít něco nevítaného čemu jsme se oba chtěli vyhnout.
"Ach jo," zamumlala jsem když přišla ta věc, které se nikdo z nás nevyhne. Nakonec se přece jen nahrbil, začal poskakovat na jednom místě a přitom šlapal zadníma nohama. A ten svůj celý taneček předváděl přímo přede mnou. Raději jsem ho překročila a pokračovala jsem v cestě dál. Nic, ani blbá čivava, mi nebude bránit v cestě dál.

***

Kolem mě všude byla překrásná zelená krajina. Kam jsem se podívala tam byly rozlehlé lesy. Nikde v dálce nebylo vidět žádné asfaltované cesty. Ale tak to bylo správně. Vždy jsem se vyhýbala silnicím. Byly moc nebezpečné. Hlídané a neustále někým či něčím obývané. A tak mě to i učil táta a brácha. Jistě. Na spoustě z nich se nacházely auta, ale k čemu vám v téhle době jsou auta, když je nedostatek pohonných hmot?
"Vidíš tyhlecty zubatý kolečka? To je převodovka. No a hned na to navazuje spojka a ta je velmi důležitá, protože odpojuje...,"
"A co je tohle?"
"To už jsem ti přece dávno říkal. Copak seš snad už úplně vymatlaná?"
"Eh... tak je to tedy karba-," tehdy jsem na okamžik zaváhala a nenápadně jsem očkem zašilhala po mém věčně vzteklém bratrovi. "Ech... karburátor?"
"Přesně tak pitomče...!" Pak si trochu podrážděně povzdechl a pokusil se o přátelský úsměv a tón. "Kdyby byl svět normální Blondie, tak bys určitě byla jednou z nejlepších mechaniček," Bratrsky mě poplácal po rameni a poté se znovu začal hrabat v motoru jedné staré vykopávky na opuštěné dálnici.
Vlastně do dnes ani nemám páru k čemu mi je, že vím co je to karburátor a kde to v motoru najdu. Stejně by mi to bylo k ničemu i v běžným životě. Nikdo nikde přece běžně nevídal ženy, které by se hrabaly v motoru a ještě by jim to šlo. Nebo to tak alespoň nebývalo v italských telenovelách. Tam ženy většinou byly květinářky, sekretářky nebo pracovaly v knihovnách. A nebo, jako moje maminka, léčily zvířata.
"Až budu velká, tak chci být taky lékařka zvířátek jako maminka," žvatlala jsem naivně, když jsme tehdy jeli autem za maminkou do práce, abychom jí vyzvedly cestou na oběd.
"Ty seš blbá jak hadr na podlahu! Máma nikdy nelé-,"
"Drž hubu Shine nebo ti už jednu natáhnu," zavrčel. "Jasně, sluníčko, že můžeš být veterinářkou," řekl mi tatínek hrdě a usmál se na mě do zpětného zrcátka.
No a důvod proč jsem se jí nestala? Ten samý jako důvody všech ostatních, proč nic nedotáhly do konce. A že bylo plánu. Můj bratr chtěl být jako táta a já zase jako maminka. Je to zvláštní jak moc se děti snaží podobat svým rodičům.
Pan Čivava začal hlasitě chraptivě poňafávat. Při tom nepříjemném ňafání jsem sebou škubla.
"Co je?" Zamručela jsem a znovu se tak snažila probudit svůj hlas v hrdle. Pak jsem se kolem sebe rozhlédla. Znepokojeně jsem se zamračila, když jsem spatřila kolem sebe řídnoucí okolní les a houstnoucí tmu. Slunce už zřejmě zapadalo a já konečně došla na mýtinu ke kostelíku. Je zvláštní jak rychle člověku uteče cesta když neustále přemýšlí nad tím co bylo. Vzpomínky pro mě byly hezká záležitost. Kdyby to šlo, nejraději bych přetočila všechen ten čas zpátky a cenila si daleko více každé chvilky strávené s rodinou. Nevadili by mi ani neustálé hádky mezi rodiči a ani neustálé provokování od mého brášky. Vlastně mi to docela i chybí.
Šla jsem skrz mýtinu, rovnou po štěrkem vysypané cestičce, směrem ke kostelíku. Les kolem mě byl mírně prořídlý a zeleň silně ustupovala. Zdálo se mi, že během těch pár dní, co jsem tu nebyla, les vybledl do hnědších tónů. Kdo ví jestli to bylo horkem nebo snad přicházejícím podzimem. Ale nebylo ještě dost teplo na to, aby se začínalo okolí zbarvovat podzimem?
Kostel byl vysoký. Ale co měřil do výšky to mu ubíralo do délky a šířky. Vlastně byl celkem malý, ale díky své výšce byl více prostorný. Já osobně dávala přednost obývání té nejvyšší části kostela, abych měla dobrý výhled, ale i zbytek prostoru jsem v největších vedrech byla schopná využívat. A to nejen ke skladování jídla a prázdných plastových flašek. Donesla jsem si sem i pár zbraní, které jsem ještě na začátku své cesty zmiňovala.
Zvolnila jsem krok a již pomaleji jsem kráčela k těžkým měděným dveřím. Pan Čivava se mezitím šel zdejchnout hlouběji do lesa. Zřejmě už dostal hlad a měl chuť na nějaké čerstvější masíčko. Nedávno, když takhle lovil, mi přinesl ke kostelu kus mrtvé myši. K mé smůle se jednalo pouze o hlavičku a kus ožužlaného trupu. Možná, když se vevnitř trochu porozhlédnu tak tam ten zbytek ještě najdu.
Slyšela jsem tiché zašumění lesa a sem tam i zavrzání štěrku. Pan Čivava se zřejmě vracel s dalším kouskem ožužlaného masa a dál se mě snažil co nejtišeji následovat směrem ke kosteli.
Táta, natož můj bratr, by asi nebyl moc šťastný, kdyby věděl, že se vracím zpátky na místo kde už jsem byla. A navíc mi můj věčně naštvaný, rozkazovačný, upřímný a sebestředný bratr začínal chybět. Stejně jako táta. Já vím, že je neustále se mnou a pořád na mě myslí. Kéž by za mnou přišel, objal mě a snažil se mě utěšit. Ještě, že je tu se mnou alespoň pan Čivava.
"Tak jsem tě konečně našel kočičko,"
A kurva...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 1. září 2014 v 20:21 | Reagovat

Tak na ten další díl jsem teda doopravdy zvědavá, tenhle se mi opravdu líbil, až na ty chyby v čárkách,.. a ještě tam místo pohonných hmot máš pohoných hmot. :-)

2 Tulačka Tulačka | E-mail | Web | 4. září 2014 v 12:18 | Reagovat

[1]: Děkuji moc :-) chyba byla náležitě odstraněna :D jen je průšvih, že ty čárky asi jen tak neopravím :D buď jich tam prostě cpu moc a nebo je tam vynechávám. Na to jsem vážně tele :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by