1. Kapitola

5. září 2014 v 13:36 | Tulačka |  Archiv
Doba: Současnost, středověké fantasy
Žánr: Romantika, Násilí (18+), Fantasy

Chloé

"Možná by ses měla začít líp oblékat. Víš, ty nejsi tak moc ošklivá jak pořád tvrdíš. Stačí trochu make-upu na zakrytí kruhů pod očima. Nějaké stíny na oči a zvýraznit obočí," říkala vychrtlá dívka co stála vedle mě.
"Ah promiň, ty něco říkáš? Měla jsem pocit, že z tvých úst kapou velké kusy sraček," zavrčela jsem podrážděně a posunula jsem si brýle na nose.
"Seš odporná, Chloé. Tohle je tvá další vada na kráse. Mluvíš stejně tak sprostě jako ostatní kluci. Pak se nediv, že si tě tolik nevšímají," mrmlala znepokojeně moje kamarádka a zamkla svou dřevěnou skříňku.
"Nemyslím si, že je to tím," zamručela jsem a dál jsem se oblíkala do dlouhého šedého kabátu. "Nikol je oblíbená a nemaluje se. Všichni ji mají rádi a když mluví sprostě přijde jim to sexy. A navíc, proč po mě chceš abych se stala oblíbenou? Mám snad zapadat mezi ty nafoukané nány, které si myslí, že jediný důvod proč žít je být oblíbený?" Byla jsem silně podrážděná. Nechtěla jsem aby mě začala směřovat už i moje nejlepší kamarádka. Stačilo, že mí rodiče si přáli, abych lépe vypadala.
"Jenomže, Chloé, taky bys byla oblíbená a měla kluka kdybys začala rozdávat úsměvy a pozitivnost jako Nikol. Ona je charismatická a zajímavá a---,"
"Záludná, zrádná, děvka...," skočila jsem jí znepokojeně do řeči a začala jsem zamykat svou skříňku.
"To že má letos třetího kluka nemusí znamenat, že je děvkou!"
"Vidíš! Vidíš! Už i ty si na její straně," osočovala jsem se na ní.
"Chloé, vždyť to není nic těžkého. Jen se ráno nalíčit, hezky se obléct a rozdávat úsměvy do všech stran," Copak jsem byla jediná kdo to nechtěl? Vždyť to pro mě nebylo přirozené. Malovat se a na všechny být milá a přátelská. Já taková nejsem.
"Proč to neuděláš ty sama?" Otočila jsem se k odchodu.
"Pchhh, vždyť víš. Podívej se na mě. Příliš dlouhý nos, úzké tenké rty, pihy po celém obličeji a příliš široké obočí," bránila se.
Otočila jsem se na ní. "Vážně? A co teprve já? Slehlé vlasy, nos příliš široký, horní ret moc plný a spodní zase vůbec. Obočí mi vystřeluje do nebes, nohy mám jak dlouhé tak široké-," blábolila jsem mezitím co jsem sbíhala po schodech směrem do přízemí. Cestou jsem se vyhýbala davu proudících lidí.
"Prosím tě, nepřeháněj!" Plísnila mě znovu.
"Helen," vyprskla jsem zlostně. Na okamžik se zarazila. "Přestaň, prosím tě!" Zavrčela jsem naštvaně. Naše cesta dolů do přízemí proběhla v tichosti. Na mě to působilo zvláštně uklidňujícím dojmem, ale Helen působila nervózně. Její, už tak protáhlý, obličej klesl ještě více k zemi. Vždy tak ukecaná Helen na chvíli zmlkla. Fakt jsem se jí tolik dotkla?
"Helen, dnes spěchám domů. Ale zítra...," odmlčela jsem se,"...hm, zítra uděláme tu dámskou jízdu-,"
"Jupí! Koupím spoustu brambůrek. A taky doma čmajznu to slaďoučké víno, které si táta schovává...," člověk jí chce trochu povzbudit a ona se znovu promění na tu děsně ukecanou a problémovou holku. Možná jsem se na to měla rovnou vykašlat a jít celou cestu až domů v tichu a klidu. K čertu s ublábolenými lidmi.
Seběhla jsem poslední schody a za zvuku děsně-důležitých-keců-mé-kamarádky jsem si razila cestu rovně chodbou směrem k východu. V tomhle poschodí bylo daleko více lidí než o patro víš. Všichni se těšili na to až ze školy vypadnou a užijí si zbytek volna co jim zbylo.
Ramenem jsem narazila do jednoho z davu.
"Soráč," zachraptěla jsem když jsem si všimla o koho se jednalo. Ten zelený pohled mě zlostně propaloval. Krásně vytvarovaná ústa se pohnula v náznaku úsměvu.
"To je v pořádku," zazpíval její jemný zpěvavý hlas. Hezky vytvarované obočí nadskočilo znepokojením a krásný sedmovitý nos se trochu podrážděně nakrčil. "Co je? Mám něco s vlasy?" Zeptala se a prohrábla si krásnou zlatavou hřívu. Taky bych chtěla mít takovou barvu vlasů.
"Ah, ne... nic," zamručela jsem a rychle jsem sklopila pohled k zemi. Pak jsem se rozhodla, že přestanu překážet na chodbě a vydám se společně s proudem k východu.
"Ach. Viděla jsi? Je tak milá, že?" Lpěla na ní ódy Helen. Proč byla tak moc jetá po kráse? Copak si fakt myslela, že každý krásný člověk je hodný? Jsem snad jediná kdo slyší z jejich hlasů faleš a zlost?
Povzdechla jsem si. Nebyla jsem moc nadšená z jejích slov a ani z toho, že jsem vrazila do Eve o který by byla Helen schopná hovořit klidně celou cestu. A taky to udělala. Nikdy jsem nemohla uvěřit tomu, že tolik o některých lidech ví. Ona snad zná celý jejich životopisy!
Všimla sis někdy, že mluví jen o kráse dívek? Pípl hlásek v mé hlavě, které jsem v mžiku hned zadupala svýma imaginárníma nohama. Nakonec jsme přece jen došli na rozcestí, kde bylo na čase se konečně rozloučit. Aspoň teď ujdu zbytek cesty domů v tichu a klidu se svýma dramatickýma a depresivními písničkami od Marylina Mansona a Linkin Park.
"To nám ta cesta vždy ale rychle uteče, co?" Žvanila dál Helen a já byla tak nucena se zastavit na rohu ulice a čekat co dalšího z ní vypadne. Pitomá lidská slušnost, kterou v sobě musím pěstovat už od malička. "Chceš abych tě doprovodila až domů, když dnes nemáš čas na to jít do knihovny?" Ah pro boha! Jen to ne! Chci jen chvilku klidu a ticha od věčně hlasitého a nenávistného světa. Proč mi ani ten jediný člověk na světě, který je můj přítel, nemůže dát chvilku oddechu? Copak jsem snad chtěla tak moc?
"Ne, to je dobrý. Musím vážně spěchat a navíc po mě táta něco chce,"
"Neříkala si, že rodiče přijedou až po čtvrté hodině? To mají ještě hodinu a čtvrt čas...," říkala a přitom zírala na hodinky.
"No jo... změna plánu. Táta se mi ozval, že přijede dřív," vymlouvala jsem se a doufala jsem, že mé malé lži dnes uvěří. Pokusila jsem se o výmluvný úsměv.
"Dobře, tak se měj!" Řekla a trochu nešťastně mi zamávala.
"Ah," zamručela jsem a taky jsem jí zamávala. Pokusila jsem se o přátelský úsměv a nakonec jsem se otočila k odchodu.
*******
Cesta mi utekla až příliš rychle. Najednou jsem byla doma a mohla jsem si úlevně vydechnout, že jsem tu sama. Cassie se ještě nevrátil ze školy a rodiče budou ještě do čtyř pracovat. Nebo alespoň máma. A ta neměla řidičák. Proto na ní otec musel vždy čekat před vchodem. Mamka se děsila veřejné dopravy a táta to, kupodivu, respektoval. To, že má můj starší bratr stejný problém už tolik neřešil. Ach ta dědičnost...
Shodila jsem kabát na věšák, který stál těsně za dveřmi obýváku a vyrazila jsem do kuchyně pro trochu nezdravého jídla. Sice jsem měla už tak pár kilo navíc, ale neviděla jsem důvod, proč je trochu nepřikrmit. Vyšla jsem kuchyní zpátky na chodbu a prošla jsem do obýváku. Spadla jsem celou svou váhou do zmožené zašedlé sedačky a zapnula jsem si televizi. Teď měli dávat krátké animáčky, které jsem tolik zbožňovala. Myslím, že dnes měli dávat Malou mořskou vílu a pár novějších dílů Simpsonů. No a možná když přepnu na další kanál tak stihnu pokračování Digimonů a Sonica X. Kdo ví.
V půlce mého seriálového maratonu zaryčela pevná linka na starém zuboženém konferenčním stolku. Ztlumila jsem rychle ovladačem zvuk na televizi. Natáhla jsem po ní ruku a přiložila jsem si sluchátko k uchu.
"Ano?" Zeptala jsem se ticha v sluchátku.
"Ah, ahoj Chloé," ozval se hrubý mužský hlas. Hned jsem poznala o koho se jedná.
"Kde jsi tati? Už by jsi tu dávno měl být," hned jsem se pustila do znepokojeného komandování.
"Ah, hm...," jeho hlas zněl váhavě. Možná trochu smutně. Bylo tu snad něco co mi nechtěl říct?
"Děje se něco?" Vypálila jsem hned netrpělivě. Znovu následovalo rozpačité ticho. Začala mě přepadat nervozita. "Tati?" Zašeptala jsem se silně podbarveným hlasem nervózitou. Slyšela jsem jen těžký povzdech.
"Víš, miláčku. Chvilku se zdržíme. Cassie-,"
"Co se stalo?" Přerušila jsem svého otce téměř okamžitě. Možná to bylo částečně z toho důvodu, že jsem to ani moc vědět nechtěla.
"Cassie je v nemocnici. Jeho stav byl stabilizován." Mrmlal zmatečně. Přivřela jsem znepokojeně oči. "Někdo ho napadl a surově zmlátil," Mrmlal dál znepokojeným tónem.
"Ah," vzdychla jsem. Byla jsem překvapená. Můj bratr nepatřil mezi konfliktní lidi. "Měla bych-,"
"Ne, to je dobrý zlatíčko. Pár dní si tu pobude. Já a maminka tu chvilku počkáme, abychom se od doktora něco dozvěděli," pokračoval táta. "Chtěl jsem ti jen zavolat, že se chvíli zdržíme?" Proč jen mám pocit, že je to víc vážnější než to zní? Ztěžka jsem polkla.
"Chceš si o tom chvilku povídat?" Zeptal se znovu po chvilce ticha. Zavrtěla jsem hlavou. Ale po chvilce mi došlo, že to nemůže vidět.
"Ne," zašeptala jsem a stáhla jsem pevně rty.
"Tak dobře. Dobrou," zamumlal a já jsem rychle položila telefon zpátky. Chvíli jsem koukala do prázdné zdi a znepokojeně jsem si žmoulala své obyčejné kaštanové vlasy. Pak jsem přivřela oči. Do očí se mi nahrnuli zbytečně slzy lítosti. Jako vždy jsem si brala takovéhle situace až příliš moc k srdci. Znepokojeně jsem zamručela a rychle jsem vypnula televizi. Už jsem nechtěla zabíjet čas u televize. Je sice sotva sedmá hodina a animáčku v televizi hraje ještě nepočítaně, ale já se najednou cítila velmi utahaně. Slezla jsem z pohovky a vyšla jsem z obýváků směrem ke své ložnici. Než jsem se nadála ležela jsem v posteli v pyžamu, po tmě, a muckovala jsem se se svým potkaním mazlíčkem. Po další probděné chvíli a zbytečného zírání do zdi mi oči ztěžkly únavou.
Měla jsem nezvyklí sen. Můj bratr v něm byl a povídal si se svými pěti kamarády v kruhu. Nad nimi byla horská dráha a já na ní neustále kroužila kolem nich. Vlastně to byl celkem příjemný a ničím nerušený spánek, dokud mě neprobudil neznámý šramot zezdola z chodby.
< Na rozpis || Druhá část >
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by