4. Kapitola

11. září 2014 v 22:33 | Tulačka |  Archiv
NÁZEV: Šest pravidel jak přežít
ŽÁNR: Fantasy, násilí (18+), dramatické, postapokalyptické
DOBA: Blízká budoucnost


4. Kapitola

"Jsi vážně rychlá. Dokonce si se mi v jednu chvíli ztratila a já tě za Boha nemohl najít," byl slyšet hlasitý znavený povzdech. Pootevřela jsem ústa, byla jsem plná znepokojení. Cítila jsem jak ve mě narůstá čirý pocit hrůzy a šoku. Sice jsem měla hned po ruce zbraň, ale věděla jsem, že ostatní lidi nejsou tak skromní. Nemusela bych se ani stihnout otočit a už bych měla kulku přímo mezi očima.
"Ale nakonec jsem rád, že jsem to já kdo tě první našel v tomhle lese. Ostatní se rozptýlili po okolí," Ono jich je víc? Ruka mi vklouzla do pravé kapsy u džín. Zaplavil mě studený pot když jsem si uvědomila, že jsem sáhla do špatné kapsy. Nebo by se mohlo stát, že by mi nůž mohl tou dírou někde propadnout? Hloupost! To bych si přece všimla, kdyby mi sklouzl po noze! Co nejméně nápadně jsem se snažila ruku vytáhnout ven.
"Otoč se," v jeho hlase jsem zaslechla mírný podtón nespokojenosti. Rychle jsem druhou rukou sáhla do levé kapsy a prsty jsem narazila do umělohmotné rukojeti vystřelovacího nože. Ruku jsem okamžitě vytáhla z kapsy, i s nožem, a otočila jsem se čelem k muži a nůž jsem bleskurychle skryla za zády. Trochu se mi obličej protáhl šokem když jsem zjistila, že je to mladík z dnešního rána. Ale koho jsem vlastně čekala? Vždyť ten chraplavý hlas byl naprosto stejný. Možná to dělalo to, že jeho hlas nebyl podbarven alkoholem, že jsem ho nepoznala okamžitě.
Jeho světlé pískovité vlasy byly rozčepýřené a trčely do všech stran. Sem tam jen zahlédla i menší tmavě hnědé hrudky. Možná bláto nebo jiný nepořádek co byste si hned šli umýt do koupelny, kdyby ještě sprchy fungovaly. Pod čokoládovýma, skoro až černýma očima, měl velké tmavé unavené kruhy. Na tváři měl velkou podlitinu a těsně pod pravým uchem, až ke koutku úst, se mu táhla čerstvá jizva zatmelená nějakou zelenou mastičkou. Ústa měl stažená zlobou a hranatou bradu měl hrdě vystrčenou vpřed. Kostkovaná košile, ve které jsem ho viděla i ráno, byla roztrhaná a na některých částech i propálená ohněm.
Jak je možné, že dokázal utéct? Vrtalo mi hlavou. Byla jsem si stoprocentně jistá, že byl tak zasypán sutinami, že nebyl schopen se odtamtud bez pomoci dostat. Bez mé pomoci? Ne hloupost, nestihla by si to v čas. A kdyby ses o to byť jen pokusila určitě by si teď nahoře na nebi skákala s andělíčky a prozpěvovala si: ,Děkuj Bohu, rád tě má.'
"Překvapená?" Řekl s tak samozřejmým tónem a výrazem ve tváři, že by si jeden myslel, že mi chtěl po celou tu dobu jen darovat bonboniéru k narozeninám. Pak se však jeho rty stáhly zlostí a z očí -a to vážně přísahám, klidně i na své oblečení- po mě šlehal blesky. Zřejmě mi můj zbabělý útěk jen tak neodpustil. Asi bych si měla začít kopat jámu...
"Celý den jsme se za tebou plahočili... a já jsem už myslel, že tě ani nedoženeme," mezitím co mluvil se ke mě pomalu přibližoval. A zrovna v tu chvíli mi oči sklouzly níže, k tomu objemnému neštěstí, které se schovávalo pod kalhotami. U pasu měl jednu z těch malých dobře vypadajících bouchaček a v levé ruce, skloněné k zemi, svíral lovecký nůž. Ah, pozor nebezpečná kombinace! Téměř mi blikalo před očima a nohy se mi okamžitě začaly sunout po zemi dál od něj. Cítila jsem se skoro jako Michael Jackson. Ne kecám, to bych jen zbytečně odlehčovala situaci.
"No a konečně jsme tady. A já ti teď dám poslední šanci," zhluboka se nadechl až mu zapískalo v levé nosní dírce, "A já se tě teď ptám, proč jsi mě tam nechala?" Při svých slovech až přehnaně gestikuloval rukami, a hlavně s tou ve které držel výhružný nůž. Na chvíli se odmlčel a já v tu chvíli zády narazila do kmene stromu. Stál skoro přede mnou a jeho čokoládové oči si mě prohlíželi s až přílišným zájmem. Při jeho pohledu se mi zachvělo srdce a tep mi vyskočil do nebeských výšek. Měla jsem pocit jako bych byla velká vanilková -možná pistáciová, tu jsem měla nejradši- zmrzlina, která se na místě rozpustí. Cítila jsem jak mi rty vyprahly a hrdlo se mi stáhlo. Chtěla jsem se vzchopit a chvějící rukou pevně stisknout rukojeť nože a zabodnout mu ho do hrdla. Ale měla jsem spíš pocit, že mi nůž každým okamžikem z rukou vypadne. Co to je, že mé tělo neposlouchá? Že by to bylo šokem? Je možné, že by mě jediný muž dokázal vyděsit tak moc, že nejsem schopná se bránit?
"Dobře. Koukám, že stále stejně tak málomluvná, jako předtím. Asi ani nemá smysl se tě ptát, kde máš tu hnusnou přerostlou myš...," Sklopila jsem oči k jeho bokům a v tu chvíli jeho ruka vystřelila a rukojeť jeho nože se mi mihla přímo před očima. V tu chvíli má ruka vystřelila taky. Byl to jen mžik, přesto jsem ho nožem stihla zasáhnout do boku dřív než si mě začal porcovat do polévky. Cítila jsem jak mi jeho obří ostrý nůž zkrátil účes o pár centimetrů a naprosto mi ho tak zdeformoval.
Hlasitě chraplavě vydechl a na okamžik se zkroutil bolestí. Tiše zasténal. Srdce mi bilo jako splašené, tělo se mi naplnilo adrenalinem a mé končetiny mě opět začaly poslouchat. Nůž měl zabořený kousek od levé kyčle ale ne tak jak jsem si představovala. Nedokázala jsem vyvinout takovou sílu, abych mu ho tam zapíchla až po rukojeť a ani jsem nezasáhla, alespoň myslím, žádné důležité orgány.
"Mrcho," procedil skrz rty. Vytřeštila jsem oči nad tou spoustu krve co mi zničehonic zkropila pravou ruku. Že bych přece jen má snaha nepřišla na zmar?
Viděla jsem jak zavrávoral a to byl dobrý čas k dalšímu úprku. Proklouzla jsem kolem něj, a zabodnutého obrovského nože do kůry stromu, a vzala jsem to přímou čárou až ke kostelu. Srdce mi vyskakovalo až do krku a žaludek se kroutil stresem. Alespoň jsem už neměla nohy ze želatiny a tep se mnou necvičil tolik jako předtím. Tohle byla pro mě známější situace než potkat se s člověkem. Teď to konečně byl závod o život.
Deseti dlouhými kroky jsem dorazila k mohutným dřevěným, a nahnilým, dveřím kostela. Přitom jsem lehce otočila hlavu a poohlédla jsem se po svém novém nepříteli, který si mě, dle jeho výrazu soudím, zřejmě přidal navrch svého seznamu: Musím za každou cenu zabít. Vypadalo to, že soptil. Jeho ruka nebezpečně klesala k pistoli u pasu. To už jsem oči otočila zpátky a divoce rozrazila dveře dokořán. Při tom spěchu jsem úplně zapomněla za sebou zavřít dveře a vrazila jsem do místnosti plné lavic na kterých jen přetékaly zásoby všeho druhu. Měla jsem tu oblečení, knihy, jídlo, léky, dokonce i baseballku, kvůli které jsem se jednou vrátila do města. Drapla jsem jí do rukou a klesla za jednu z dřevěných, plísní rozežraných, lavic.
Chvěla jsem se ve svém hloupoučkém úkrytu a zoufale jsem přemýšlela co si počnu dál. Mozkové závity mi pracovaly tak moc, že jsem měla pocit, že se mi čelem propaluje obří černá díra. Musím se dostat dozadu do místnosti pro kněží. Do té chladné místnosti, kde jsem strávila hodně času při těch parných dnech.
Slyšela jsem šoupavé kroky a tiché sípání. Věděla jsem, že se znovu blíží nebezpečí. Zdravá z téhle situace asi jen tak nevyjdu. Možná bych si měla začít opakovat písně z křesťanského zpěvníku. Nejvíc si vzpomínám na písničku Tobě patří chvála, při které si můj bratr pokaždé, při zvolání ty jsi pán, si mlátil do hrudi jak postižená opice ze zoo.
"Ty zasraná čubko. Mě se neschováš," slyšela jsem jak vyhrožuje o kousek ode mě. Ach, na zraněného je celkem rychlý, ne?
Přikrčená na zemi jsem se potichu plížila kolem lavice na druhou stranu blíž ke zdi. Slyšela jsem jak se jeho kroky blíží víc k lavici za níž jsem se krčila. Cítila jsem jak se mi rozklepala kolena.
"Koukám, že zřejmě nežiješ tak úplně sama jak jsem si myslel," jeho hlas zněl mírně zadumaně a klidněji než by zněl můj, kdyby do mě někdo zabodl nůž. Došla jsem na konec lavice a rychle jsem zahnula za ní, a opřela jsem se o boční stěnu dřeva a upřela oči do špinavé, kdysi bílé zdi.
Chraplavě se zasmál. Při tom zvuku jsem sebou škubla.
"Myslíš si, že se tady schováš, ty mršino? Na to je to tu moc malé," na chvíli vše kolem utichlo a byl klid. Žádný hlasitý šoupání nohou, pískání v nose či chraplavé a neklidné nádechy. Ten klid předem předvídal něco zlověstného. Chvilku jsem setrvávala na místě a pak jsem začala být velmi nervózní. Věděla jsem, že není vůbec chytré setrvávat na jednom místě.
Dech se mi zadrhával v krku, když jsem se chystala přeběhnout k další lavici.
Vystřelila jsem rychle k lavici kousek ode mě. Ve chvíli kdy jsem v podřepu klouzala po podlaze se vše kolem mě rozmazalo a jakási tíha mě odmrštila stranou. Síla toho nárazu mi vyrazila z rukou baseballovou pálku, která se ode mě odkutálela o dobré dva kroky dál. Hlava mi hlasitě zaduněla o podlahu. Zatmělo se mi na okamžik před očima a než jsem se stihla pořádně rozkoukat zalehlo mě silné mužské tělo celou svou váhou. V uších mi začalo hlasitě šumět a zrak jsem mi střídavě rozostřoval a zostřoval. Viděla jsem jak se jeho ústa otevírají a zavírají, ale žádný zvuk z nich nevyházel. Podlaha a stěny kolem mě tančily. Vše kolem mě bylo jaksi vzdálené a já měla pocit, že jsem ve snu. Dokud se to nezačalo všechno vracet zpátky ke kruté realitě.
"Myslel jsem...," zvuk mi znovu tiše zašuměl a na okamžik vyšuměl do ztracena. Bylo to jako poslouchat rozladěné rádio s rozbitými sluchátky, "... dokud nepři-ešli," znovu jsem napnula veškeré své smysly a snažila se více zaměřit na jeho ústa. Na ty plná měkká ústa, která se otevírala a zavírala při vyslovování těch dokonalých slabik, které mi oznamovali jistě nějaké líbezné tajemství jako je například...,"a teď z tebou mohu konečně vyjebat!" Jeho hlas zněl tak radostně, že nebýt zmámená a v tak neobvyklé situaci tak se raduji společně s ním a... Moment, co to říkal?
Hlasitě jsem zavzdychala když jsem cítila něco vlhkého a teplého vpravo na svém boku.
"Ne," zamumlala jsem po chvíli a malátnou rukou jsem se jej snažila ze sebe odstrčit. Zdá se mi to, nebo vážně krvácím na boku?
"Jo jasně princezno, za chvíli budeš zpívat jinou," zašeptal a srazil mi ruce k podlaze. Dřív než jsem je stihla zvednout a znovu se pokusit o menší obranu vykasal mi špinavé triko a napůl mi ho přetáhl přes hlavu tak, aby mi ho úplně nesundal. Přes špinavou látku jsem nic neviděla a ruce, které mi tak strhl nahoru za hlavu, jsem měla zkroucené v nepříjemném úhlu. Začala jsem s nima kroutit a bojechtivě jsem se snažila vykopat si nějaký prostor aspoň na jednu nohu, abych jí měla volnou.
"Tak ono se to chce prát," zaslechla jsem jeho chraplavý hlas, který už začal znít trochu nahněvaně. Na okamžik se nadzvedl a já zaslechla trhání látky. Cítila jsem jak se látka napjala vlevo dole v půli stehna. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mi utrhl kus nohavice a svázal mi s ní ruce nahoře nad hlavou.
Zapištěla jsem do smradlavého kusu látky. Hned jsem toho začala litovat, neboť se mi do úst dostala odporná chuť hnijící zeminy a seschlého listí. Ale alespoň jsem teď měla volnou levou nohu se kterou jsem hned na protest vykopla směrem nahoru. Cítila jsem jak mi koleno narazilo do něčeho tvrdého a trochu to křuplo.
"Ágh!" Vykřikl mladík a zničehonic vystřelil jako střela nahoru. Zdálo se, že jsem ho svým útokem vyvedla z rovnováhy. Tak proč déle váhat? Vykopla jsem znovu, tentokrát oběma nohama a překvapilo mě, když jsem se nesetkala s žádným odporem. Mé nohy jen tak pročísly vzduch. A ve chvíli kdy jsem se znovu chystala k útoku se mi nohy, stejně tak rychle jako vystřelily nahoru, podlomily a spadly těžce k zemi pod sílou těch dvou rukou, které mi je pevně svíraly. Než jsem se stihla pořádně nadechnout na mě znovu padlo to těžké tělo a vytlačilo mi i zbytek kyslíku ven z plic.
"Ééééh," byl můj poslední pokus o slova když se tak stalo. Plíce se mi stáhly tužbou po kyslíku a v krku mi začalo chraptět, když jsem se pokoušela nějaký nabrat.
"Zlomila jsi mi nos," ten šepot byl tak tichý, že jsem ho téměř neslyšela. A byl tak zlověstný, že jsem předem věděla, že to nevěstí nic dobrého. Tlak na prsou povolil a já se znovu mohla vděčně nadechnout s hlasitým zafuněním. Na chvíli mě naplnil pocit klidu, když jsem znovu mohla dýchat. Ten ale netrval věčně, když jsem si konečně uvědomila, že mi mladík rozepnul poklopec u kalhot a shrnoval mi je pomalu, tak aby se nenadzvedl z mých kolen, pod zadek. A bože, já dnes neměla ani podprsenku! Líce mi zčervenaly studem a ponížením.
"Ne-hhh," vypískla jsem když mi jeho studené ruce zakryly prsa a začaly je hrubě o sebe třít. Násilník hlasitě zafuněl a v tu chvíli se o mou holou nohu otřela nějaká boule.
"Prosím ne," začala jsem poníženě žadonit a kňučet. Jeho smích mi akorát napověděl, že ho to potěšilo.
Jeho ruce mi začaly putovat po těle. Z obnažených prs hrubě přejel prsty po břiše až k pupíku a poté mi obkreslil obrys mých boků. Pak přejel rukama k mým dětským kalhotám a rychle je shrnul taktéž až pod můj zadek. Na protest jsem se znovu zazmítala a začala jsem i kroutit rukama, abych je vymanila ze svých látkových pout. Kdybych alespoň viděla co se kolem mě děje a mohla toho tak využít, pomyslela jsem si v té malé chvilce mého odhodlání. Ta však v mžiku zhasla když jsem zaslechla vrznutí poklopce.
Ah ne, je to tady. To co mi bratr vyprávěl v té chvíli, když mě chtěl vyděsit a trápit nočními můrami. Když na to otec přišel tak ho tehdy seřezal tak moc, svým khaki páskem, že se nemohl dva dny posadit. Ale tentokrát to asi nebude jen obyčejná noční můra či nepříjemný rozhovor mezi mnou a bratrem. Začala jsem hlasitě popotahovat a vzlykat.
"Drž hubu," zavrčel nenávistně a roztáhl mi nohy od sebe rukama a pak je chtěl znehybnit svýma nohama. Měla bych zůstat v klidu a vše tiše přečkat. Tak prý, podle brášky, zamezím tomu aby mě v záchvatu vzteku zabil, že? Kousla jsem se do rozechvělého rtu. Ne!
Vykopla jsem levou nohou nahoru a skopla tak zmateného a vzrušeného mladíka ze sebe. Pak jsem se od něj odrazila jednou nohou a snažila se odplazit pryč.
"Pche, dobrej pokus," slyšela jsem jeho výsměšný hlas odněkud ze shora. Že by se koukal na to, jak se teď před ním ponižuji a bavil se nad tím? I přesto jsem se dál plazila po studené podlaze co nejdál od místa, kam jsem ho před chvíli skopla. Nad sebou jsem uslyšela jeho výsměšný smích, který mě donutil se akorát více cítit ponížená. Bylo to určitě horší, než nechat se propíchnout loveckým nožem.
"Musím říct, že jsem od tebe takovéhle chování ani nečekal," slyšela jsem jak mluví kousek ode mě, následně něco spadlo z jedné z lavic, která po chvíli zasténala pod další váhou. "Když jsi tak vyděšeně utekla z města, hned jsem si říkal, že budeš patřit mezi ty poddajnější a jednoduché holčičky vychované naivní civilizací," mluvil mezitím co jsem se plazila a kroutila, jako žížalka, po podlaze a tiše plakala do usmoleného a špinavého trička s bolestně zkroucenýma rukama u hlavy.
"Ale teď už dost srandy, ne?" Zašeptal výhružně a mě v tu chvíli z krku explodoval hlasitý plačtivý vzlyk. Tělem mi projel šok, když mě uchopil za nohy a stáhl si mě po zemi blíž k sobě. Hlasitě jsem vypískla.
Jedním jediným pohybem mě otočil na záda a pak se mi uvolnily ruce a svět byl najednou jasnější a dýchavičnější než před chvílí. Když jsem lehce otočila svou ušmudlanou tvář, od bahna a slz, ke zdi za sebou všimla jsem si, že tam skončil jak můj útržek z kalhot tak i špinavé triko. Rychle jsem si přitiskla ruku, abych si zakryla prsa, a druhou rukou jsem rvala své kalhoty nahoru na sebe.
Světlovlasý mladík, s tím temně čokoládovým pohledem, se slizce usmíval, když mě při tom celém počinu pozoroval. Měl rozepnuté kalhoty, stažené do půli zadku, a nedbale natažené spodní prádlo, které se vzdouvalo pod jeho mužstvím.
Vyskočila jsem rychle na nohy a v tu ránu jsem toho i zalitovala, protože se mi hlava zamotala. Cítila jsem se, jako kdybych právě slezla z kolotoče. Ve snaze i přes to utéct jsem udělala dva váhavé kroky někam do prostoru. Přiznám se, velmi mě překvapilo, když jsem během okamžiku skončila ksichtem přitisknutým na kamenné zdi, ale po chvíli, co mě něčí hrubá síla obrátila zády ke zdi a čelem do místnosti, mi to došlo.
Znovu jsem úpěnlivě a prosenlivě zavzlykala.
"Šššš-ššš," šeptal mladík a s předstíranou něžností mi setřel slzu svou, krví zbarvenou, rukou. Jeho nos byl lehce ohnutý na stranu a tekla z něj tmavě červená. A rty měl stažené v tak nehezkém šklebu. Rozechvěle se kousl do spodního rtu a zabloudil pohledem znovu k mým vystavěným prsům. Rukama jsem chtěla sklouznout zpátky, abych se značně zakryla, ale pak mi to došlo. Pistole! To je má záchrana! Přinutila jsem se myslet jasněji.
Mladík mě mezitím pevněji přišpendlil, svým tělem, ke zdi a kousl mě bolestivě do krku. Tiše jsem vykřikla a s odporem jsem se od něj začala odtahovat. Ruce mi mezitím klesly podél těla a já očima zašilhala někam za mládencův zátylek. Ach! Tam je! Ruku jsem opatrně vztáhl k jeho opasku.
"Mmm," zamručel když svou pusou dál pokračoval ve své cestičce dolu po mém těle. Po každé když rty posunul níž mě bolestivě kousl do kůže. Kousla jsem se do rtu a snažila se myslet jasněji a hlavně vidět přes ten závoj slz, který se mi nahrnul do očí.
Opatrně jsem nahmatala rukojeť zbraně a hrubou silou jsem ji vytáhla zpoza jeho opasku. Ve chvíli kdy jsem chtěla namířit mu na spánek se jeho ruka obtočila kolem mého zápěstí. Třeskl s mou rukou o zeď těsně vedle mé hlavy a otočil ke mě nenávistný pohled. Já jsem však pistoli nepustila a snažila jsem se působit odhodlaně a už vůbec ne vyděšeně!
Znovu udeřil mou rukou proti zdi. Začaly mě brnět kloubky prstů a do zápěstí mi vystřelila ostrá bodavá bolest. Zakňučela jsem, ale stále jsem se nechtěla vzdát své jediné naděje jen tak snadno. Snažila jsem se napnout své svaly v ruce a tlačit proti jeho síle. Má druhá ruka vystřelila vzhůru, té druhé na pomoc, ale mladík mi ji přitiskl ke zdi a ostře mě s ní uhodil přes tvář. Zakuckala jsem se. Znovu mě to ostře štíplo na tváři. To byla druhá facka. On mě bil mou vlastní rukou?
Zacloumala jsem rukou, ve který jsem držela zbraň a on se mi znovu výsměšně podíval do obličeje. Ruku mi začal tlačit dolu, směrem k mému obličeji. A já se ze všech sil snažila protestovat a vytrhnout obě ruce z jeho železného sevření. V tom záchvatu a silné snaze o přežití jsem silněji sevřela své ruce v pěsti. A pak jsem omylem zmáčkla spoušť...
< Třetí část || Pátá část >
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by