Aktuálně 11/2014

24. října 2014 v 22:37 | Tulačka |  Archiv
Ano vím, co si tak můžete říkat. Nepřispívá takovou dlouhou dobu a nejednou na nás už zase vyskakuje s dalšími stížnostmi o svém životě? No jo, s tím se už hold budete muset smířit, protože já toho mám hodně co na srdci. Bude se to týkat životu na koleji, na vysoké škole a taky toho jak moc málo, nebo spíš hodně, jsem teď nucená psát. Možná za to může zase částečně moje lenost. Nebo snad i škola? Tak jako je pravda, že je tady na mě, hlavně v oblasti anglického jazyka, velmi moc nakládáno a v oblasti tvůrčího psaní se na mě neustále hrnou nové a nové úkoly, které jsou zapotřebí splnit, a mě se nedostává čiré inspirace. Taky trávím méně času doma a více se svou novou "adoptivní" rodinou. No ale aspoň jsem si to tam mohla hezky po svém zvelebnit. Kdo ví, jestli ze mě konečně vyroste dospělá labuť nebo se stále budu schovávat za rouchem malého káčátka a neustále budu uhánět pod maminčina ochranná křídla.


No a časté příspěvky na blogu? No to asi tak jako tak u mě stejně nehrozí. Jako vždy zůstávám spíš u psaní do šuplíku a skladování si svých povídek a krátkých románů spíše pod pokličky. Ale i tak, kdo by to pak chtěl číst, kdybych sem házela až pět příspěvků za den, z čehož každý z nich by vyšel zhruba na tři až čtyři stránky? Dnes sem vážně píšu jen z prach prostého důvodu a tím je, že se chci podělit o své lidské strasti a požitky. jedním z mých super zážitků je například to, že včera večer jsem se přejedla tak moc, až jsem nemohla usnout. no a mezi mé nehezké zkušenosti patří například noční můry, které mě už dvě noci po sobě navštívily a zanechaly mi v duši pouhý otisk hrůzy a špatné pocity. tentokrát však kápnu božskou a řeknu vám, že si za ně mohu sama. Už bych se asi nikdy neměla koukat na horory sama. Ve skupině to asi bude mnohem lepší "bžunda". Člověk se pak může vysmát i děsivým a odporným stvůrám, které kdybyste potkali ve dne, by vás na místě byly schopné rozsápat. Možná by ty sny byly, v bdělém stavu, i legrační, ale to bych si na ně musela v první řadě vzpomenout.

Ohledně koleje? Bydlíme tři v jedné malé místnůstce, která je zhruba tak velká, jako kdybyste postavili pět či šest fotbalových branek těsně vedle sebe. Jedna moje spolubydlící před týdnem dost nehezky onemocněla a tak jsme po sobě na štěstí tolik nešlapaly. Člověk si asi řekne: "No co, vždyť je to jen místnost pro přespání, ne?" Ono se vám to lehce řekne, když nemluvíte a nechroptíte ze spaní jako já. Ale moment. To chroptění hned dokážu vysvětlit! Jsem nemocná. Chytla jsem rýmu a kašel. Což jsou, jak všichni moc dobře víme, ryze mužské choroby, na které i oni muži umírají. Ono by se to dalo vydržet, a taky že se to i vydržet dalo, ale nakonec mi hlasivky vypověděli službu a z mého hlasu zbyl jen šepot a tichý sípot. Řekla jsem si: nevadí. Začala jsem hodně čajíčkovat a přísahám, že nebyla chvíle, kdy byste mě nenašli bez čajíku. Em na mě byla dokonce tak moc hodná, že mi dovolila krást její čaj. To víte, žádný jsem si nepřivezla (Jen do mě!).

Nejdřív, když jsem první týden přijela, jsem měla pocit, že do svého pokoje jaksi nepatřím. To víte, holky, mé spolubydlící, se stihly už řádně seznámit a já byla tak trochu vykořeněnec. Snažila jsem se hodně začlenit do jejich rozhovorů, a, možná to teď bude znít dost vlezle, snažila jsem se i hodně přispívat nějakými zajímavými zážitky a komentáři k jejich dialogům. Nakonec jedna z mých spolubydlících onemocněla a na týden se vypařila domů. Zůstala jsem s Em sama. Zjistila jsem, že je to moc milá, příjemná a kamarádská holka se specifickým smyslem pro humor. Chápejte, taková ta holčina co dokáže plácnout vždy něco výstižného a ostřejšího a vám musí chvilku pracovat mozeček, to je ta šedá hmota uvnitř ve vaší hlavě, než vám dojde, že je to jen legrácka. Časem jsem se na jejích ostrovtipech začala také bavit. Ke konci týdne, Em končí stejně jako já ve čtvrtek, jsme se rozprchly zpátky domů. Obě jsme se setkaly opět v neděli a zjistily jsme, že náš pokoj se proměnil v dost rušné místo. Kamarádi naší spolubydlící Dee si totiž mysleli, že je už zpět. Omyl. Dee si musela hovět v peřince ještě o dva dny na víc, než plánovala. Ovšem zasloužený odpočinek přinesl své a přijela daleko více čilá než jsem snad i byla já. To víte, mé hlasivky stále ještě protestovaly. Jen naše drahá Em byla tak neuvěřitelně, skoro až supermanovsky, odolná.

Dee se vrátila při tom deštivém úterý, a musím vám předem říct, že je to fakt super holka se skvělými nápady a velkou originalitou. Není den, aby kvůli její přítomnosti dveře nezavrzaly v pantech a do místnosti nevkročil nějaký její kamarád či známý. Ne, že by to byla chyba, to zas chápejte. Já jsem velmi společenský tvor a takovouto aktivní senzaci, chcete-li každodenní zpestření, si nenechám za boha ujít.

Em nebývá tak často na pokoji jako Dee. Ale kdo ví. Třeba se to teď změní, protože Dee předtím hodně polehávala, kvůli své stále nevyležené chorobě. Možná teď už nastoupí na všechny přednášky a semináře ať jsou povinné či ne a já na pokoji budu opět sama hnít a učit se, či jiným způsobem zabíjet čas. Dee nám dokonce zavedla kolejní nástěnku a pověsila nám jí přímo na dveře. Další věcí, kterou přispěla do našeho chmurného pokoje, byla kasička na drobné za veškerá sprostá slova, které někdo v našem princeznovském pokoji utrousí. Aneb, jak hlásá naše pokojové heslo: "Když chceš do pokoje vejíti, musíš čistou mysl svou mýti!". No, zatím sponzoruji nejvíce naší sprostou kasičku já. Em je ta, jejíž dotek kasička zatím ani pořádně nepoznala, ale doufám, že v budoucnu se to, u všem sedmikrásek, rychle změní! Bylo by to nefér, nakupovat fungl potřebné věci jen z peněz mých a Deeiných! Ale je pravda, že aspoň někdo z nás má vybraná ústa.

No a to je pro dnes vše. Snad si někdy příště ještě vzpomenu a postěžuji si na své úžasné strasti a zloby ve škole a na koleji. Uvidíme se příště.

Tuly
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by