1. Kapitola

21. května 2015 v 11:24 | Tulačka |  Archiv

1. Kapitola

Ještě pořád 9 let
Další den
Ještě pořád mi padaa padají zoubky. Někdy to fakticky děsně bolí. Můj bratranbráška Claude se mi kvůli tomu furt směje. Prý bez zubů vypadám děsně legračně. Nelíbí se mi to. Vždy mu za jeho zlé chování vynadám. Kvůli tomu se mi směje ještě víc. Vipadám prý jako bezzubý bezubý dědeček co se zlobí na celý svět. A ano, já se zlobím na celý svět. Za to ale vlastně může sám Claude protože Ale jen tehdy, když si ze mě Claude dělá srandu. Jo, a s Claudem hrajeme takovou moc pjeknou hru. Začly Hrajeme si totiš na rodinu. Já jsem jakože jeho malá sestřička a on je jakože můj velký bráška. Nejdříf jsem se kvůli tomu hádala. Chtěla jsem to totiž naopak. Já měla bít ta velká sestřička a on můj malý bráška. Řekl mi, že je to děsná kravina. Prý by na to hned všichni přišli. Kdo všichni by na to mohli přijít? Nechápu to. Je to jen hra, proč by tomu měli ostatní věřit? Musí být snad naše hra uvěřitelná?
První chvíle mi děsně dlouho trvalo než neš mi přišlo normální oslovovat ho bráško. A taky sem si děsně dlouho zvykala na oslovení sestřičko. Furt je to ale lepšejší, než aby mi říkal pitomečku jako to dělával můj pravej brácha. Nemyslím si, že by mě měl někdy rád. Clauda mám mnohem raději neš mého původního bráchu. Tedy myslím. Hlavně protože je děsně hodnej. Nikdy mi my nevynadá. Většinou. Je spíš jako já. Občas má špatné dny jako já. Jinak je spíš děsně klidný jako můj táta.


Ještě furt 9 let
Dva dny před 28. květnem
Je tu všude docela sranda. Každej den hrajeme spousta her. Je to tu jako soutěž. Jediný co mi děsně vadí... Já mám děsně moc ráda soutěžení. Je tu legrace. Až na zimu. To je moc velká zima. Já nemám moc ráda zimu. Je totiž moc zima. Všechno mě brní. Necítím rty a ani nos a ani uši a ani oči nebo zuby nebo jazyk a ani nic dalšího co mi patří k obličeji.
Claude je děsný posera. Claude se chová někdy dost divně. Táta by mu asi řek že má naděláno v šusťácích. I když doteď nevím proč by to dělal. Ještě ke všemu on šusťáky nenosí. Dnes jsem mu to řekla. Byl naštvaný. Řekl mi řekl že dospělí si někdy moc vymejšlí a že bych neměla dospělácké lži srovnávat s jeho pocity. Poslední dobou mluví Claude jako baba. Doufám, že naši mi nikdy nelhaly. Nelíbilo by se my to.
Můj bratr Claude se stále rozhlíží a nadskakuje při všech hlucích. Říká tomu ostražitost. Nevím, jestli je nějaký druh ostražitosti vřískat jako holka když z křoví viskočí zajíc a pak ho viděšeně umlátit klackem s očima vitřeštěnejma. Hodně moc jsem kvůli tomu brečela. Bylo mi toho zajdy líto. Claude ale řek že z něj bude aspoň teplá večerní pečínka. Bylo moc pjekné mít po dlouhé době něco teplého k jídlu. Bylo to skoro jako jíst tatínkovu večeři. Já i můj brácha jsme si při jezení hodně zpálily pusy. Zajdy mi pak líto už nebylo. Byla jsem radši plná jídla než plakala pro mrtvou pečínku. Později toho večera jsem se tedy zeptala proč tak moc na zajíce ječel a on na to že je to součást skautského útoku. No, tedy, nevím. Mě teď akorát pšíjde že si akorát vymejšlí jako ti dospělí. Ale jemu je jen třináct. Není možné aby lhal stejně jako ti dospělí, ne?

Den před 28. květnem?
Skoro už 10!!!
Zítra mi bude konečně deset let. Nebo aspoň myslím. Claude to prý počítal a před obličejem mi mával papírovým kalendářem. Nechápu, co na něm chtěl počítat ty dny jsou už předem napsané! Na tom není nic k počítání. Ale chvíli jsem nad tim musela přemejšlet. Co kdyš bych nevjeděla kdy mám narozky? Byla bych pak někdy o rok starší nebo bych furt byla stejná a nerostla a byla bych furt malá holka?
Už jsem psala dopis i naším. Ten dopis prej Claude hned doručí a říkal, že jak naše zná tak ještě ten další den mi odepíšou a pošlou mi ktomu i dárek. Pro jistotu přepíšu i dopis sem abych měla na co vzpomínat až si ho jednou třeba někdy přečtu. Claude se mi i snažil opravit všecky hrubky.

Maminko, tatínku a Alexi!

Jak se máte? Já moc dobře ne. Docela se mi stýská. Zítra budu mít ty narozky! A Claude mi i včera vytrhl další zoubek. Děsně moc se mi viklal. A taky bolel. Nemohla jsem moc žvýkat ani chleba. Teklo mi pak moc a moc krve. Ale to nevadí. Dnes v noci si ho totiž dám pod spacák. Počkám si na vílu Zubničku. Snad mi ho zas neukradnou mravenci jako posledně. Claude je viděl. A tvrdí, že za to nemůžou. Že ho potřebovali více než ta víla. Já se na ně ale stejně děsně moc zlobím. Ještě víc než jsem se posledně zlobila na vílu Zubničku, která mi posledně donesla za zoubek proteinovou tyčinku. Bléé. Claude tvrdil, že jsem děsná nevděčnice.
Letos chci k narozeninám pejska. Stejně jako minule a předminule a předpředminule a ještě předtím. Můj bráška mi to furt rozmlouvá. Prý jsou pejskové děsně moc hlasití a uštěkaní. Prozradili by nás. To je asi fakt. Toho se taky moc bojim. Ale stejně toho pejska děsně moc chci.
Taky mi děsně moc chybíte. Chtěla bych být zase s vámi. Ležet u televize a sledovat ranní pohádky s bráchou. Klidně by mi ani nevadilo zase chodit do školy a učit se. Vlastně by mě to asi i bavilo. Už jsou to totiž dva roky a Claude říká že to vždy po dvou letech děsně omrzí. I on se prý chce vrátit do školy. Prý se mu stýská po nějaké Greenwoodsonové. Měla prý moc hezký úsměv a vlasy a zuby a oči. Taky se mi stýská po vašich úsměvech a vlasech a zubech a očích. A taky mi chybí maminky ruce a i ta tátova hnusná připálená kuchyně.
Stýská se mi moc a moc po vás. Chci být doma. Nechci furt někam chodit. Chci abyste mě zase děsně moc před spaním hladily po vlasech. A abyste na mě klidně klidně křičeli když něco rozbiju. Stýská se mi i po vašich hlasech.
Posílám vám moc pusinek.
Vaše milovaná Blondie.

Už 10 let!!
28. květen
Jsem tak děsně šťastná. Naši si na mě vzpom Naši mi ráno nechali pod spacákem dopis a hned vedle dárek. I víla Zubnička si vzpoměla. Jen se děsně moc zlobím na svého bráchu Clauda. On na mě zase zapoměl! Jsem na něj děsně moc naštvaná. Je to blbček. Nebudu s ním mluvit.
Od našich jsem dostala malého plyšového pejska do ruky. Claude říkal, že podobného kdysi měl taky na klíčích. Víla Zubnička mi donesla gumídky želé medvíky. Už jsou prošlé asi dva roky ale mě to nevadí. Byli i tak děsně moc dobrý. Dopis od našich byl krátký ale Claude řekl že velmi výstižný.

Naše milovaná Blondie,

S maminkou a Alexem čekáme na Vás za branou. Dohodli jsme se i s maminkou, že když budeš moc hodná a poslouchat Clauda, tak ti koupíme štěňátko.

Máme tě rádi,
Tatínek, maminka a Alex.

I když nebil dopis od našich moc dlouhý nevadí mi to. Jsem děsně šťastná že napsaly. A jejich přímluva za Clauda nic nezmění na tom že si na mé narozeniny nevzpoměl. Nesnáším tě Claude!

10 let!!
29. květen
Pořád se s Claudem nebavim. Štěně Šťěňě jsem pomenovala po mamince. Říkám mu Sárinka. Škoda ale že je to jen plyšák. Moc plyšáky už ráda nemám zřejmě je to tím že už jsem skoro puberťák. Mám ho moc ráda. Je takovej huňatej.
Těším se děsně moc až dorazíme k bráně. Mlčky jsem celý den šla s Claudem. Pořád opakoval, že za to nemůže. Že je jenom děsně moc těžké na cestě něco sehnat. Já vim… naučila jsem se během těch dvou let nějaké té zkromnosti jak říkala maminka. Ale vždycky se dá něco skromného zkromného snad i najít. Já taky vždycky dávám Claudovi nějaké dárky i když je pro mě těžké něco pro něj najít. On má totiš narozky v zimně. To je děsně těžké. Kdyby bylo alespoň teplo tak mu natrhám nějaké ty kytky po cestě ale v zimě nic takového nenajdu.
Po obědě ke mně přispěchal a řekl že mi dá aspoň teď nějaký opožděný dárek. Byla jsem děsně naštvaná. Byla to jen pitomá kytice pampelišek. Odmítala jsem to. Nelíbí se mi to. Kdyš mám narozeniny tak mám dostat přece dárek ten den. Pak se mnou nemluvil ani on. Celý den jsme někam šli. Nesnáším chůzi. Ale zjistily jsme že to je nejbezpečnější. Nic nám ve dne nechce ublížit. Prej budou asi něco jako netopíři. Ti používají nějaký nanozvuky ultrazvuky nebo co a podle nich lítaj po nebi. Příde mi to jako děsná ptákovina.
Je to děsně těžké. I za ty dva roky nejsem zvyklá na tak zdlouhavou chůzi. V létě je noc kratší. Nevím proč, ale je to tak. A to nám cestu i stěžuje. Nebo aspoň mě. Claudovi se zase rozpadly boty.
Ale kam vlastně jdeme?

10 let!!
30. květen
Už je to dva dny poté co si mě Claude znepřátelil. Upletl mi děsně ošklivý věnešek z pampelišek. I já umím pjeknější. I tatínek umí lepšejší. Pořád s ním nechci mluvit.
Dnes v noci hodně hlasitě zpývaly zpívají žabky a sovy.
Celou cestu jsem si představovala jak můj pejsek Sára bude živý u těch bran kam mi vlastně míříme. Představovala jsem si to radostné shledání. Bude umjet aport, sedni a lehni a spoustu dalších věcí co umí i ostatní dobře vycvičení psi. A bude hezky flekatá a velká tak abych se na ní mohla vozit. A v zimě by tahala sáňky na kterých bych seděla já a Claude.
Pak by tam stála maminka s tatínkem a moc šťastně by mě objímali. A pak bych se děsně hádala s Alexem tak jako jsme to každé ráno rádi dělali a pak bychom se večer se spolu hádali o ovladač od televize. On by mi tam pořát dával sport a já bych se pak rozbrečela a šla to říct našim. Ty by mi dali za pravdu mamka by mě pohladila po vlasech a tatínek by ze mě udělal zase letadýlko nebo by mě vyhozoval do vzduchu. A Alex by se na mě hrdě usmíval.
Trochu lituji Clauda. Vypadá hodně nesvůj. Asi se na mne začal taky zlobit. Ale on na to přece nemá právo. To on mě zapoměl dát dárek. Já mu ho taky pokášdé dám. Nebo se snad zlobí na to, že mě rodiče píšou a jemu ne?
10 let
Asi několik dní poté
Pořát Pořád s nim nemluvím. Ale poslouchám ho na slovo tak jak si přál tatínek v tom dopise. Děsně mi naši chybí. Včera ve dne jsem před spaním moc a moc plakala. Opravdu vím že na mně naši čekaj. Ale co kdyš se nedočkaj? Mi pořád někam jdeme a jdeme a cesta ne a ne brát konce. Jak dlouho ta cesta ještě potrvá? Kdy dorazíme k těm branám? Chce se mi zas děsně moc plakat kdyš na to mislím.
10 let
Asi tejden poté? Už nevím…
Tak děsně moc se zlobím. Zlomila jsem si několik tušek při psaní. Tak moc jsem naštvaná. Nesnáším svýho bráchu! Opravdu ho nenávidím! Nevjeřím mu ani slovo! Dnes až bude spát tak uteču. Uteču a už se k němu nevrátím. Je to děsnej blbeček! Strašně mě zkřičel. Hrozně moc a moc jsem plakala. Bylo mu to jedno. Křičel na mě pořád. Jediné co ho utišilo bylo to, kdyš slišel ozvěnu vlastního hlasu. Kvůli jeho lžím nás mohli zabít! Najít a zabít! Zabít! Ten blbeček jeden!
Křičel po mě že jsem kráva kdyš s ním pořád nemluvím. Hrozně semi to dotklo. Že jsem jak malá a pak spustil že mi děsně lhal kvůli tomu aby mě neslyšel v noci plakat. Že už takové mrně jako jsem já ani hlídat nechce. Jsem prý jen na obtíž. A řekl mi… řekl Prý naši už nežijou. Prej umřeli kdyš jely pro Alexe. Nevěřím mu. Nechci mu věřit. Je to děsnej blbeček kdyš mi tak lže. To by mi přece naši vůbec nepsaly! Vím moc dobře že žijou. Nenechaly by mě tu přece samotnou s ním. Tak strašně se mi chce brečet!

[Několik stránek je vytržených]
10 let
Asi měsíc poté a pár dní k tomu?
Nemyslím si že je fér abych se učila kdyš to k ničemu už nepotřebuji. Školy jsem si užila když bylo všechno normální. K čemu mi je umjet psát, číst nebo počítat? Hrozně jsem se kvůli tomu s Claudem pohádala. Asi uteču dnes ráno aš půjde spát. Už nikam s ním ani nechci chodit.
10 let
Den poté
Můj brácha bratr mě teď učí číst, psát a počítat.
Každý den se hodinu vjenujeme psaní, čtení a počítání pro první stupeň.
Učí mě, kde je tvrdé či měké měkké písmeno y/i.
Počítání je zatím moc snadné.
Čtení mě baví.
Psaní mi stále nejde.
Aš budu příště psát svým rodičům, sama si to opravím.
Místo počítadla používám šišky.
Čteme spolu Disney příběhy.
Moc nás baví Tarzan.

Brácha mě začal učit psát, číst a počítat. Nesnáším to. Ale jsem děsně moc ráda kdyš se tváří spokojeně. Ale do deníčku sibudu stejně škrábat po svém. Dnes jsme našly mýsto kde bychom mohly zůstat mnohem mnohem déle. Jsem ráda. Už jsem unavená z té věčné chůze. Můj bratr taky. Ale já jsem na tom určitě hůř. Jsem holka. Nohy mě děsně bolí. Každý den mám nové a nové puchýře. A můj bratr si na nic nestěžuje. Závidím mu.

[Několik stránek je vytržených]
10 a čtvrt let
asi někdy v září
Jsme šťastní. Je tu děsně moc jídla. Konzervovaného. Sice ho moc ráda nemám ale všecko ostatní bylo skažené zkažené. Pořád jsme zabarikádovány vzadu. Bratr tomu tady říká benzina. Všude před naším novým domem je děsně moc aut. Jsou rozbité ohořelé, zničené nebo obrostlé nějakou zelenou trávou. Nepoužitelné říká bratr. Ale nám to teď nevadí.
Vzadu našel pistoli. Řekl že to není nic pro děti. Nejsem dítě. Je mi už deset a čtvrt let! Nevím jestli do toho má i náboje. Ale těch pistol se tu povaluje víc. Jedna je taková velká a dlouhá. Claude z nich radši nestřílí. Prej to dělá děsnej kravál. Zlobím se na něj. Nechce mi ani jednu pujčit. Všecky je pak skoval.
Pořád se na noc barikádujeme. Ještě, že jsme si sem nanosily i nějaké jídlo. V noci ho dost ujídám. Ale začíná tu být děsná zima. Nevím jak to bratřr bratr chce vyřešit. Čím větší zima bude tím bude jistější, že tu umřeme. Bojím se smrti.
Ale zatím jsem děsně šťastná. Těším se až mi naši zase napíšou. Posledně psali jen k mým narozeninám. Brzo je bude mít i Claude. Už mám pro něj dárek. Někde v lese u děsně páchnoucí hromady jsem našla peněženku. Je v ní spousta věcí. I pravé peníze a mince! A občanský průkaz a pas a řídící průkaz a karta zdravotní pojišťovny a pak nějaké fotky děsně šťastných lidí. Doufám, že jednou najdeme foťák a Claude si udělá taky pár našich děsně šťastných fotografií. Taky chci jednu jeho mít u sebe. A taky fotky našich….
Chce se mi zase děsně moc brečet. Ale nemůžu. Claude by mě viděl. Už nechci být jako malá. Jsem totiž už velká.
10 a čtvrtlet
Den poté
Vzadu, patnáct minut chůze je rybník. Claude se teď rozhodl mě ještě víc trápit. Nutí mě plavat. Prej to musím umět. Nesnáším to. Voda je moc studená a dno moc daleko. Nedosáhnu na dno. On se mi směje jak sem prťavá. Ale Claude je děsnej obr. Vždycky byl velkej, jako můj táta. Začal mě i nutit pravidelně cvičit. Uš totiž nechodím na tréninky aerobiku jako předtím tak se musím protahovat aspoň teďkonc. Je to děsný kdyšž to tak pozoruju. Dost jsem zlenivěla. Už neudělám pěkný provaz jako předtím. To se mi moc nelíbí. Více budu dřít a každý den cvičit. Dny budu pokaždé začínat rozcvičkou. Já jsem totiž i přibrala.
S bráchou teď děsně moc mluvíme. Ne jako během cesty. Tolik novot o něm zas vim. Prej chodil do skauta a na box a taky ho děsně bavila lukostřelba. Měl toho celkem moc. Já jsem oproti němu lenivější. Hodně se ho na vše vyptávám. Chci toho vědět co nejvíc o životě předtím. Už na to dost zapomínám.

10 a čtvrt let
Asi týden poté
Dny tu hodně rychle ubýhaj. Brácha mě pořád učí. Už umím víc věcí. Ale musím si po sobě vždy všechno přečíst, abych psala bez těch chyb. Dělají mi problémy čárky. Taky něco jako slangy. Brácha i našel nějakou učebnici podle které mě učí. Má jich už víc. Na počítání, psaní i čtení. I on sám se hodně učí. A to jsem si myslela že chce mučit jenom on mě. Kvůli těm knihám prý musel hodně riskovat. Mě sebou nikdy na výpravu nevzal. Začínám se zase zlobit. Snad ho příště přemluvím.
Už zas udělám skoro provaz až na zem. Chtělo to se jen protáhnout.

10 a čtvrt let plus asi dva měsíce k tomu
Už ztrácím pojem o čase
Nic nového.
Život klidně plyne dál. Máme co jíst. Občas to venku opečeme na ohni. Jednou jsme vařili i vevnitř. Musíme všude otevřít okna a dveře. Ale hodně sem foukalo. A pak tu byla v noci ještě větší zima. Už to radši nikdy neděláme.

10 a půl roku
Zima. Pořád zima. Hodně se musíme oblékat. I na noc. Choulíme se k sobě. Myslím, že určitě umrzneme. Každý ráno mi dá moc práce se rozhýbat. Claude se snaží něco vymyslet. Taky by někdy teď měl mít narozeniny. Nechce se mi nad tím moc přemýšlet. Dala jsem mu tu peněženku už teď.

10 a půl roku plus měsíc k tomu(??)
Claude sehnal takové divné vaky. Vždycky do nich nasype ty žhavé uhlíky a strká nám to pod spacáky. Pak ještě začal hodně ohřívat vodu a rozlévat ji do flašek, které každou noc pohazuje v té místnosti kde spíme. A našel nějaké polštářky z gumy a v nich je plíšek, který když se zlomí tak začnou hřát. Ale jen chvilku. Pak se dají převařit a zas jsou stejné jako předtím.
Stále mě nechce na své výpravy už brát.

10 a půl roku (asi??)
Asi po týdnu???
Nic nového. Jen nám často bývá zima. Asi přestanu psát.
Myslím, že mi je už 11 let
Našli nás! Oni nás našli! Dnes odcházíme. Nechci pryč. Už jsme se tu dost zabydleli. Chce se mi zase plakat. Vždyť jsme tu byly tak šťastní! Myslí si, že je to jeho chyba. Ale já vím že není. Děsně moc se teď obviňuje a balí nám co nejvíc věcí.
Dnes odpoledne sem ti lidi vtrhli. Já jsem byla zrovna mezi regály u sladkostí a přehrabovala jsem se tam. Hledala jsem něco sladkého. Jestli tam ještě něco náhodou nezapadlo. A pak se ozval zvoneček od těch skleněných dveří. Bylo mi to tehdy divné. Dveře jsme přece zabarikádovali. Neslyšela jsem tříštění skla. Pak kroky. Děsně moc kroků. Nevím kde byl brácha. Ale mě viděli. Krčila jsem se mezi dvěma regálama a krabicema. Viděl mě ten malý kluk. Myslím, že mu bylo asi tak co mě. Měl velké modré oči a kupu stejně černých vlasů jako mám já. Otevřel pusu dokořán. Myslela jsem, že začne hlasitě křičet, ale nic neřekl. Rabovali to tu. Hledali něco jedlého. Pak našli náš domov. Většinu věcí nám i ukradly. Myslím, že mi četli i můj deník. A všechny prázdné stránky mi vytrhali. Dokonce i pár popsaných! Blbečkové. Ještě teď se třesu. Dnes rychle odcházíme. Claude se snaží ještě najít něco použitelného v obchodě. Podle všeho mu sebrali i dvě zbraně a krabičky s náboji. Bojím se, že nás zastřelí. Ještě teď vidím přímo před očima oči toho vyděšeného kluka. Myslím, že se bál stejně jako já. Jako jsem se bála tehdy kdyš mě viděl a jako se bojím ještě teď. Nechci umřít. Musím najít naše. Uš musím psát i na desky. Tolik listů mi vytrhaly.
Ukradli i tu pěknou peněženku. Bratranec jí nechal pod spacákem. Jedna fotka se šťastnou ženou byla roztrhaná. Chtělo se mi brečet kdyš jsem to viděla. Chtěla jsem vidět zase její usmívající se tvář. Zkoušela jsem složit tu fotku. Nešlo to. Chybí mi máma. A taky táta. Je mi už jedno že mě Claude uvidí brečet. Nejsem dospělá. Jsem malé dítě. A chci zpátky naše. Už nechci ani psa. Nechci nic. Chci obejmout. Vím že jsem byla zlá a děsně jsem zlobila ale já bych se polepšila a už nikdy neodmlouvala. Jen se chci probudit. Dostat k snídani ty tátovi připálené tlusté palačinky, pusu na tvář od maminky a dostat vynadáno od Alexe za to, že mluvím třeba moc nahlas.
Už nemám místo. Končím. Nechci na to koukat. Nechci ho ani číst. Už všechno chápu… Naše neuvidím.
-------
Hlasitě jsem polkla. Bylo těžké o tom číst. Byla jsem tak malá a hloupá. A tolik jsem se všeho bála.
"Co to tam čteš?" Houkl na mě můj bratr a zvedal jeden regál po druhém nahoru "Pojď mi radši pomoc. Trochu to tu přerovnáme k oknům a výlohám."
Zahodila jsem deník na zem. Byla jsem sama sebou zhnusená. A to je to jen tři roky zpátky co jsem ta slova sama napsala. Nebo spíš už skoro čtyři. Zítra mám zase narozeniny. Někde jsem ukradla šaty. Moc hezké bílé s růžovými kytičkami a hlubším výstřihem. Vezmu si je na sebe. Musím si udělat radost. I když vím, že nejsem dospělá chci jednou vypadat jako maminka. Chci být taky tak hezky oblečená. Už si ani nepamatuji jak naši vypadají. Ale nevadí mi to. Nevadí mi ani to, že nejsem dospělá. Teď si teprve totiž uvědomuji, jak jemně každý s děckem zachází. Jako v rukavičkách. Tak se mnou zacházel i brácha. Tedy, bratranec. Úplně jsem zapomněla, že není můj bratr. Ale to nevadí. Na něčem už totiž nezáleží. Je jedno kolik roztrhaných šťastných fotek budu chtít složit. Nic se tím přece nezmění.

< Rozcestník || Druhý díl >
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Tulačka miluje saze!Design by